Nabíječ - Alice Clayton

Nabíječ (Wallbanger)Alice Clayton

"Erotický" román, který má být údajně plný sexu a kuchyňského řádění, ale opak je pravdou. Sex zabere jen malou část knihy a spíš vás pobaví a trochu rozechvěje. Caroline se nastěhuje do svého nového bytu spolu se svým kocourem. A všechno by se zdálo perfektní.

Její práce, byt, přátelé. Jenom přítel jí chybí, ale ten čas zdatně nahrazuje v kuchyni při pečení a vaření všemožných kulinářských bomb. To by ale její byt nesměla od nabíječe oddělovat jen tenká stěna přímo u její postele. Protože přímo na druhé straně té zdi se odehrává sexuální přehlídka. Simon, pohledný, mladý fotograf má rád věci nezávazně. Proto má tři přítelkyně, které mu v jeho staromládeneckém stylu života pomáhají. A Carolina se se všemi nedobrovolně seznámí. Protože jí při svých orgiích bouchají přímo vedle hlavy. 

Román, který svým názvem naznačuje, že se bude točit hlavně kolem jedné věci mě překvapil. Byla jsem připravená na další kostru příběhu obalenou tučnou vrstvou sexu. Místo toho jsem si přečetla tak vtipný román, že mi občas bylo líto jak rychle se čte. Simon a Caroline se nedokážou vystát. Ale snaží se zakopat válečnou sekeru a přitom pomalu přicházejí na to, že ten druhý není tak hrozný, jak se na první pohled zdálo. Ale za nic by něco takového neřekli nahlas. 

Vtipné dialogy doplňují trapasy a hádky, vtipné a výstižné smskování. Autorka zvládla skvěle popsat atmosféru nevraživosti a přitom přitažlivosti. Nezatěžuje se ničím, co by mohlo příběhu uškodit nebo ho udělat moc těžkým. Vykouzlila z něj vtipný a skvěle stravitelný dezert, který se může číst kdykoliv a kdekoliv. A hlavně, není to jenom o sexu. Ono to ze začátku není vůbec o sexu. Když se vynechá fakt, že pan Nabíječ mlátí čelestí postele do zdi spolu se svým originálním harémem žen. Protože tam jenom slyšíme co se děje. A padají nám tam věci z poliček na hlavu. A mňoukající nadržený kocour seškrabuje tapety....

Autorka má očividně talent na uvolněné a vtipné příběhy, ty nám možná život nezmění nějakou hlubokou myšlenkou, ale zaručeně se u nich zasmějeme. Což občas pomůže víc než sklenka vína. Takže si další knihy od Alice Clayton budu šetřit na dlouhé zimní večery a nebo na lehátko k bazénu. 

Bang bang, Swallow

První hrob napravo - Darynda Jones

První hrob napravo / First Grave on the Right (Charley Davidson #1) 
Darynda Jones

Charley Davidson je soukromá vyšetřovatelka, která neobvykle efektivně zvládá vyřešit případy vraždy. Ale ono se to řeší všechno mnohem snadněji, když se dokáže zavražděného zeptat, co se mu přesně stalo. Tenhle dar má už od dětství a naučila se s ním žit. Možná je pro některé lidi ve svém okolí trošku silným soustem a radši se jí vyhýbají, ale to není něco, co by Charley trápilo.



“I have three words for you," EMT Guy said. "Possible internal bleeding."

I turned back to him. "Don't you think if I was bleeding internally, I'd know somewhere deep inside? Like, internally?” / "Mám pro vás jen tři slova,"řekl chlápek od záchranky. "Možné vnitřní krvácení." Otočila jsem na něj. "Nemyslíte si, že kdybych vnitřně krvácela, tak bych to někde hluboce v sobě věděla? Jako vnitřně?"
Oficiálně a na plný úvazek je smrtka (grim reaper), takže když už se nějaký duch rozhodne, že je čas přejít na druhou stranu, tak může projít skrz Charley. Protože očividně září a blýská se na dálku tak moc, že každý duch na druhé straně polokoule jí může zahlédnout a použít jí jako dveře na onen svět. Nikdy nepodceňujte smrtku, která je závislá na kávě.

"Ona je jako tornádo na perníku." "Předstírat pití kávy je stejný jako předstírat orgasmus."

Kriminální zápletka společně s ostrým a nekompromisním humorem, to vše autorka kombinuje v celé sérii a já jsem nemohla jinak než si to zamilovat. Nepodobá se to žádné brilantně vymyšlené zápletce jako v nějaké severské detektivce, ale je to spíš pátrání soukromého detektiva opepřené duchařinou. A taky milostnou zápletkou. Protože co si počít se sny tak žhavými, že se jim nic ve skutečném světě nemůže vyrovnat? A navíc když netušíte, kdo vám je způsobuje. Nebo co. "Reyes Farrow. Protože dokonalost je špinavá práce. Ale někdo to dělat musí."

Jako každá správná série i tahle se rozvíjí a nabírá na obrátkách. Do češtiny jsou přeložené zatím pouze dva první díly, ale dalších několik už je dávno napsaných v angličtině. Nemůžu říct, že by mi zápletky a postavy nedávaly spát kvůli tomu, že by to bylo nepřekonatelně napínavé. Ale je to jedna z nejvtipnějších knížek, které jsem přečetla. Dost možná jen český překlad ubírá na pointách, tak by stálo za to zkusit to v originále, protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč to není úspěšnější série. Ale každý má jiný vkus. Charley se totiž stala mojí reálnější a vtipnější Anitou Blakeovou.

Tvrďačka, která se nebojí někomu nakopat zadek, ale na druhou stranu většinou skončí s nakopaným zadkem spíš ona. Závislačka na kofeinu, která nezavře pusu ani v těch nejnemožnějších situacích. Ale pořád naživu a pořád bere život s humorem. A pořád pokračuje v pojmenovávání všech částí svého těla. (Což je trošku znepokojující, ale každý jsme nějaký ne?) Navíc milostná záplatka, která většinou nezahrnuje toho největšího zloducha ve vesmíru. Ale pro Charley by bylo normálního kluka škoda. Stejně jako nerozlišuje mezi živými a mrtvými přáteli. Od všeho trochu správně?

Budu si muset brzy přečíst další díl. Je to jako píchnout si injekci sarkasmu a humoru. A to je přesně ta droga, kterou potřebuji.

Život není o hledání sama sebe. Většinou je hlavně o čokoládě, Swallow

Tammara Webber - Easy

Easy? Je to skvělá kombinace romantického příběhu, že není lehké vybrat si
komu věřit a že násilní číhá všude. Zprvu to vypadá jako obyčejný příběh dívky se zlomeným srdcem, ale stává se z toho vtipný příběh se silným příběhem, který se čte sám.

Jacquelin udělá největší chybu v životě ve chvíli, kdy se rozhodne následovat svého přítele na univerzitu a nenásleduje vlastní sen za hraním hudby. Protože jak to tak bývá, tak se mladé páry rozcházejí. Najednou se ocitá sama, bez přátel, protože všichni byli spíše jeho než její a kvůli emocionálnímu šoku začíná propadat z hodin ekonomie.

Jako kdyby tohle všechno nestačilo k tomu, aby se život jedné vysokoškolačky nezačel hroutit jako domeček z karet. Po jedné z akcí bratrstva, kam jí kamarádka zatáhne, aby přišla na jiné myšlenky, se Jacquelin rozhodne vypařit a jet domů. V tu chvíli jí ale napadne přítel jejího bývalého a snaží se jí znásilnit. Kdyby nebylo neznámého kluka, který jí zachrání, tak by Jacquelin čelila horším nočním můrám.

Moje nejoblíbenější část je, jak se Jacquelin vrací zpátky do života randění. Holka, která plánovala budoucnost s klukem, který jí pošle do háje, aby si mohl užívat. Proto se její kamarádky rozhodnout najít jí nezávaznou známost, která jí přivede na jiné myšlenky. A kdo by mohl být lepší než její tajemný zachránce, který se tváří jako dokonalé kombinace nebezpečného a sexy materiálu? Až na to že to není jediný kluk, který se okolo ní točí.

Ještě tady máme jejího násilníka, který se rozhodl, že svůj první neúspěšný pokus zopakuje. A pronásleduje Jackie na každém rohu. Je jenom na ní, jak se k tomu postaví. Může utéct a schovat se, nebo se mu může postavit a bránit se.

Je to skvěle nakombinovaný příběh, který nepohltí jenom násilí, ale je to i ten druh knihy, u které jsem se občas musela smát nahlas a ve které jsem se sama nemohla rozhodnout, kterého kluka nenávidím nebo zbožňuji. Nebo oboje. Autorka nechala celkem dost vyvrcholit zápletku na konci, ale to mi zase tolik nevadilo. Je to knižní příběh a v něm se musí pořád něco dít. Ale stejně bych to zařadila mezi knížky, které se přečtu klidně příště znovu, protože mě prostě bavili a hlavně mě pobavili. Protože život není EASY!

Autorka napsala i volné pokračování tohoto románu, které se jmenuje Breakable, ale mělo by jít hlavně o příběh z pohledu Lucase. Takže je to spíš pro někoho, kdo si chce znovu zopakovat základní příběh, ale jenom z jiného pohledu a s trochu jinými informacemi, ale téměř nic víc. (Ne že by Lucasův příběh nestál za přečtení, ale dost toho o něm víme už po přečtení Easy a mě tyhle předělávky pohledů zase tolik nelákají.)

Life is not easy, Swallow

Proč mě trápí Sparks?

You think he ends it there? No! She dies, dad! I mean, the world's hard enough as it is, guys. Can't someone say, hey let's be positive? Let's have a good ending to the story?




Shodou náhod jsem se dostala do jedné z těch přecitlivělých nálad. Sorry, lidi. Jsem holka. Mám své chvíle, kdy brečím i pro pavouka na stropě. Právě čtu Best of me. A jak znám Nicholase Sparkse a jak mi napovídají recenze, tak kupuji sadu kapesníčků. Ale s ním je to taky pořád podobné. Musím s ním souhlasit, že má realistický pohled na lásku a manželství a vztahy obecně. Ale jedním z jeho oblíbených příběhů je příběh mladé lásky, která je násilně roztržena a za několik desetiletí se znovu shledjí a zjistí, že se milují stále. A mezi tím napíše i jiné příběhy. Ale hádám, že jsem brečela jak u jeho Nights in Rodanthe, Dear John, Walk to remember, the Notebook (vynechám podle mě nepovedené adaptace Lucky one a Last song). Prostě umí hrát na city. A teď čtu Best of me. A ještě nejsem ani v půlce, už vidím předem rozehraný scénář mladé lásky, co není naplněná a sejde se po dvaceti letech. A bohužel mě to dostalo do takové nálady, že bych s knížkou raději podpálila krb, ale místo toho si jí u sebe budu hýčkat s kapesníčky. Hádám, že se mi bude líbit i blížící se adaptace knihy Safe haven.

Sparks ale nemá ve zvyku dávat nám šťastné zakončení. Občas se slituje. Ale u Nights in Rhodante jsem myslela, že mu pošlu nehezký dopis. Ale možná dokáže vystihnout situace, které jsou nám tak blízké, přestože jsme je nikdy nezažili.




Protože jak pozoruji svět, tak zjišťuju, že nás všechny trápí stejné problémy. Všichni se trápíme a lámemi si hlavu kvůli maličkostem. Ženy se vždycky budou trápit ohledně mužů, když to nebude o tom, koho by chtěli, koho mají nebo koho by chtěli mít místo toho, kterého už mají, tak si budou stěžovat na něco jiného. Protože tak to lidé prostě dělají. Jsme v podstatě jednoduší tvorové a všichni máme podobné problémy.




Ale mě by spíš zajímala odpověd na to, jak poznáme, že jsme našli někoho s kým bysme měli strávit celý život? Protože vztah se musí stavět a budovat. Nemůžete ho založit na jedné poblázněnosti s někým, s kým nevycházíte. Ale můžete ho postavit na kompromisech. V poslední době totiž čtu knížky a jsem z nich popravdě docela zoufalá. Protože je mi jasné, že spisovatel čerpá z vlastních zkušeností a zážitků. ALe na druhou stranu jsou to jen vymyšlené příběhy. Proto jsem deprimovaná tím, jak skutečné to může být? Jestli když to dovolíme a podmaníme se tomu, může být náš život stejný jako kniha?

Přestože mám pocit, že si každý myslí opak, tak život kteréhokoliv člověka má něco do sebe. A jak jsem se naučila od svého profesora, tak spisovatelé jsou nejhoršími přáteli. Protože spisovatel nemusí mít žádné hrozné zážitky nebo šílené zkušenosti. Spisovatel je jako houba, která do sebe nasákne všechno, co by mohla potřebovat.

To by mohl být ten důvod, proč občas radši mlčím, nemluvím. Protože zhluboka inhaluji životy ostatních. Protože mě se nezdají obyčejné ani nudné.

A proto mě Spark tolik vytáčí! Protože mě nutí pohlédnout na realitu a uvědomit si její krutost. A pak nám nabízí milostný příběh, který zahřeje u srdce a poté ho zlomí. A ač zlomené, tak je to jedinečný zážitek. A přestože jeho příběhy mohou být klišé, tak neznám větší klišé než je láska dvou lidí....




Neberte mě tak vážně, Swallow

Volný pád

Co říct, když občas prostě není CO říct? Zajímalo by mě, co dřív dělávali lidé, když nebyl internet. To musel být krásný svět. Protože místo toho, aby okupovali facebook, dívali se na online seriály, pročítali si hlouposti a zabíjeli čas děláním ničeho, tak ve skutečnosti něco dělat museli.

Na druhou stranu to musela být vážně nuda. Protože -MY jsme prostě lidi. A najdeme si způsob, jak nic nedělat pokaždé. Jistě, že kdybych žila před dvě stě lety na farmě, tak bych asi jezdila od rána do večera a nudit bych se vážně nesměla.

Ale když je člověk takhle student, tak má čas dělat všechno možné. A to obzvlášť v době, kdy by měl skutečně něco dělat.

Co s těmi okamžiky, které by nám měli změnit život. Vím, že utíkat od problémy je to nejlepší řešení. Možná ne nejchytřejší, ale nejsnadnější. Utéct před nepovedeným vztahem do jiného města. Utéct před vším nevyřešeným a komplikovaným. Ale co se mění, když přijdeme na jiné místo?

Protože jsem zjistila, že mě pořád trápí stejné věci, ať jsem kdekoliv na světě. Že jsem pořád stejná, jako jsem byla před pěti lety. A na druhou stranu, že se strašně měním. Ale nevím, jestli je to dospívání. Podle mě jsou to jen zkušenosti, zábava, zážitky, co mě proměňují. Především asi lidé.

Ale netuším nakolik se lidé mění. Nevidím tam žádnou určitou míru. Protože jsem možná začela číst trochu jinou literaturu, mohla bych problémy řešit jinak než dřív, dokážu být více samostatná a nemusí mě zajímat názory ostatních. Jsem ale taky pořád stejně naivní, vyděšená holka jako jsem byla v patnácti lety. Jen se bojím jiných věcí. Ale pořád můžu věřit ve stejné.

Třeba to, že když mi přeběhne černá kočka přes cestu, tak si třikrát odplivnu, ale taky vím, že to znamená jenom to, že ta černá kočka prostě někam jde. Nebo když mám vážně mizerný den a počasí se tomu přizpůsobí. Vím, že je to pouze náhoda, ale je svým způsobím uklidňující, když se k mojí mizerný náladě přidá aspoň počasí.




Pokaždé když se objevím na novém místě, tak se snažím lidi prohlédnout, odhadnout a snažím se spřátelit s těmi, kteří se mi nejvíc líbí. Myslím, že mi to snad nikdy nevyšlo. Vždycky jsem se začela bavit se špatnými lidmi. Protože pak jsem se zakecala s někým jiným a zjistila, že si rozumím mnohem víc s lidmi, do kterých bych to neřekla. Je to ale podivný zvrácený svět.

Protože prostě nikdy netuším, co přinese. Nebo koho.

Když jsem potkala svojí dávnou kamarádku, kterou jsem pár let neviděla, tak jsem zjistila, že si nemáme co říct. Ale pak jsem potkala další, kterou jsem dlouho neviděla a zjistila jsem, že si toho máme tolik co říct. A jak se tohle dá sakra poznat?

Fascinují věci. Podle mě prostě narážíme na lidi a nikdy nedokážeme říct, kdo nám právě bude sednout. Život je tak komplikovaný, tak složitý, tak nepředvídatelný.

Ale přišla jsem na to, že pomáhá, když si člověk uvědomí, že cokoliv prožívá, tak někdo jiný prožil taky. Že ačkoliv je mi právě mizerně, tak někomu je třeba ještě hůř. Jo, tohle mi vždycky pomůže. Ne, že by to zlepšilo situaci, ale je hezký vědět, že nejsem jediný člověk zažívající mizérii.

A nebo že nejsem jediná hysterická, potrhlá, v nevhodných chvílích se smějící, v nevhodných chvílích brečící...




Swallow

Věřím, že nevěřím, že svět je skutečný

Znáte to krásné poříkadlo? Neléčená rýma se léčí týden, léčená jenom sedm dní! Podle mě to přesně vystihuje celý problém. A pasuje to na každý další druhý problém. Protože všechny naše problémy trvají nějakou určitou dobu. A ta se nám zdá jako věčnost!


Když jsem nemocná právě teď já, tak se to snažím využít s knížkou u krbu a odpočívání. Jenomže to odpočívání taky není tak zajímavé, když člověk nemůže dělat vůbec nic. Protože když nemůžu, tak přece chci! A když to nemám, tak bych to ráda taky.


Dokud jsem zdravá, tak si toho totiž vůbec nevážím. Ani toho krásného počasí,co do teď bylo venku, si nevážím. Co s tím?


Když jsem si tenhle týden zkoušela maturity, tak jsem si říkala jenom "Sakra, co to má bejt?" Přišlo mi to lehčí na jednu stranu, těžší na druhou. Protože to všechno šlo vážně pohodlně a přirozeně, ale nemůžu se na to vůbec připravit. Kdo tohle vymyslet? Hlavně, kdo nám to chce dát, když jsme naprosto připravení a učitel ani neví, jestli nás může pustit na záchod?


Protože člověk se musí v nějaký moment sebrat. Nemůže se jenom pořád babrat v hloupostech. Musí dospět. Ale všechno to jsou hlouposti. Každý druhý chlap se chová jako dítě na věřejnosti, ten zbytek to pouze maskuje. A vyčítá jim to někdo? Ne!


Tak proč bych třeba i já nemohla být navždy mladá? Užívat si? Nemyslet tolik na budoucnost?


Strach a nervy z toho, co bude, mi nedají, abych se aspoň trochu nesnažila.


Ale jinak jsem naprosto otevřená všemu špatnému a rozptylujícímu.


Ráda přijdu domů a kouknu se na How I met your mother. Přečtu si nedoporučenou knihu (Vampire Academy 4). Potom bych si dala skleničku vína a až někdy potom se třeba podívala na učení. A když budu moc líná, tak si sednu k počítači a napíšu třeba nějaký článek, který mi prostě vyplyne z hlavy.


Protože mi se tak dlouho snažíme dospět, abych zjistili, že na tom nic není. Že ta doba, kdy jsme byli bezstarostní a mladí byla vlastně nejhezčí. Protože já si myslím, že sladkých šestnáct bylo prostě sladkých.


V osmnácti už se mi tolik věcí nezdálo tak roztomilých.


Protože nakonec je to stejně pohřbené někdo hluboko v nás.


Protože prostě nepodporuji názor, že jsem pět metrů v hnoji.


Většinou je to dno, pět metrů hnoje a potom já! Když už na dně, tak pořádně! Proč bychom s tím páraly.





A nejhorší je, že nás prostě tlačí čas. Někdo svůj život prožije se samou prací a někdo další se samou radostí. Co z toho si vybrat?


Protože den má přeci jenom 1 440 minut! Ale na druhou stranu má zase 24 hodin!


Vidíte tu krásu v tom? Tak málo a přitom tolik.


Věřím, že nevěřím na krásu okamžiku.


Věřím, že nevěřím na pravou lásku.


Věřím, že nevěřím, že na všechno mám dost času.


Ale zaručeně nevěřím, že by svět měl být takhle šedý!


Proč se honit za nemožných? Proč si neužít chvíli a netrpět zbytek dne?


Vědět, co dokážu, je lepší než vědět, co bych chtěla.


Dokázat, co chci, je jenom pro ty nejlepší.


A když už to zvládneme, tak pořád chceme víc.


Jak bláhoví, jak hloupí jsme.


Jak vidíme věci, které neexistují.


Kolik fantazie máme, není to úžasné?


Jak jenom to zvládnem, jak jenom zvládneme všechno, co člověk má zvládat?


Jsem přeci jenom člověk. Ale taky jsem ČLOVĚK!


Svět je velký hřbitov vyhaslích světel a jenom pár nás béhá okolo a rozsvicí svíčky!


(Picture from ´Google)

S hrnkem kávy a filosofií

Nikdy netrávím moc času uvažováním o mých přátelích. Protože ti prostě jsou nebo nejsou.

Těch dobrých je méně. Těch méně dobrých je více.

A taky pořád odcházejí a vrací se.

Zjistila jsem, že ať se snažíte sebevíc, tak dobré přátele prostě nejde vytvořit. Prostě jsou nebo nejsou. Možná se s někým chcete bavit, ale když si nemáte ve skutečnosti, co říct, tak to může být docela těžké soužití.

Já poznám své přátele vcelku rychle. Je to v tom okamžiku, kdy mi dojde, že se mi pusa skoro nezastavila. Že si můžu bez starostí dělat, co chci.

Protože o mě se říká, že jsem tichá ve společnosti. Tichá voda břehy mele, říkají mi. Ale každý, kdo mě lépe pozná, zjistí, že umlčet mě, poté co mysleli, že neumím mluvit, je skoro nemožné. Když jednou otevřete přehradu, tak potom ten vodopád slov sotva zastavíte.

S přáteli by to mělo být snadné. Žádné souzení, pouze dohady. Žádné dohadování, pouze diskuze. Všechno a kdykoliv. To by mělo být heslo přátel.

Protože pořád nacházíme nové. Přátelé se lidé stavají, až po delší době. Ale ti opravdu dobří, ti se najdou hned.

Protože jsem zjistila, že život bez přátel by vlastně byl osamělý. Doslova. Protože bychom neměli s kým mluvit, s kým rozebírat naše problémy. Byla bych jako ryba na suchu. Například v létě, ale mám přátel více než v zimě. V zimě se ze mě stane protiva, který je nejradši doma. Už ani to teď ne, protože i doma mrznu! To už mi nedělá problémy vylézt do toho sychravého počasí.

Právě teď jsem ve fázi, kdy se snažím pracovat na sobě. Snažím se otevřeně lézt do diskuzí. Zkoušet nové věci. Ne, že bych to dříve nedělala. Teď jenom mám, ale nevím proč, větší potřebu najít sama sebe. Najít to, co mě bude bavit. PRotože já už jednu svou vášeň mám. Mám dokonce i přátele. Mám své koníčky. Ale stejně.

Ta rutina toho všeho mě ubíjí. Proto jsem tak ráda, když si občas můžu vyjít s mojí kamarádkou, všemu a všem se smát. Nad ničím nepřemýšlet. Vymyslet děsivé nápady. (Mým posledím je nechat si udělat tetování, už jenom doladit estetickou stránku a jde se trpět!) A takhle je to se vším. Takhle plánuji celý svůj život.

Občas jsem trochu nerozhodná, ale to jenom proto, že když už učiním rozhodnutí, tak do něj jdu po hlavě. A když mám štěstí, tak se mnou jde i někdo z mých přátel.

Protože už jsem našla přátele, kteří mě doplňují. Znají mě. Občas i trochu lépe než já sama sebe. A občas zase vůbec. Ale to je na tom to úžasné. To, jak v klidu, vložíme něco tak křehkého do rukou někoho cizího. Důvěru.

Protože ačkoliv jsem to nevěděla, tak jsem zjistila, že jenom díky tomu, jak se chováme k ostatním a jak na ně působí, tak se oni chovají k nám. Překvapivě, lidé jsou docela zábavní, ale všichni jsou společenští. Chtějí se přátelit.

Nejradši mám, když se můžu posadit na náměstí, sledovat lidi, kteří procházejí. Někam spěchají. Protože se všichni tak ženou. Ale za čím? Zatím nemám pocit, že by mi něco utíkalo.

Mám svůj plán. Mám hromadu plánu vlastně. Ale jelikož půlka z nich jde k ledu, tak potřebuju své přátele, kteří mi pomůžou vymyslet nový. Možná ještě bláznivější a nesplnitelnější. Protože tak to prostě chodí.

Přátelé jsou tady od toho, aby nás tahali až na samý vrchol. A potom se s námi zřitili za hlasitého jásotu zase dolů, do reality. Nebo fantazie. Podle libosti, přátelé.

Jsem fanda toho hloupého plánování, protože někdy se to prostě plní. A taky jsem fanda těch vělkých pomatených přátelství, které vypadají, že nikdy neskončí. Toho, že znáte někoho, kdo za vás dokončí větu. Kdo uhádne, že máte chuť na zmrzlinu. Nebo s vámi nadává na romantický film. Jsem pro to vše a ještě víc.

Jsem prostě obrovský sociopat s přáteli!

(Picture from POSTERS)

Never grow old

Nikdy jsem nepřemýšlela, jak dospěju.

Protože na světě není nikdo, kdo by vás na to mohl připravit. A není ani určité místo, věk nebo způsob, jak to udělat. Prostě se to stane. Někomu se to může vyhnout úplně.

Protože já jsem oficiálně dospěla. Můžu před sebou pyšně třímat občanku, řidičák a možná další úřední dokumenty. Ale to mě dospělou neudělá.

To mě dělá pouze zodpovědnou. Ať tak či tak, obojí je otrava. Protože já jsem pořád tak dětská. Nejradši bych dělala pouze věci, co mě baví. Nemyslela na důsledky. Užívala si. Měla nekonečné prázdniny.

To ale nemůžu. Pořád si říkám, že se sbalím a odjedu pryč. Budu v některém jižním státě. Vychutnávat život. Žít z momentu do momentu. Ale nemůžu k tomu najít správnou příležitost. Pořád je tady totiž tolik, co mě váže. Přednostně škola, finance, rodina, přátelé. Nedostatek odhodlání?

Protože kdybych mohla, tak se sbalím a už prozkoumávám nové země.

Jenomže se k tomu nemůžu odhodlat. Musím přeci myslet na budoucnost ne?

Co by bylo, kdybychom nebyli dospělí? Kdybych nemysleli na důsledky našich činů? Dělali si, co se nám zlíbí? Nebyl by život krásný?

Nikdo za mě nerozhodl, že dospěju. Musím to udělat sama. A někdy se chovám jako dospělá. Většinou ale, že musím. Nechci. Protože být mladá a hloupá má své výhody. Člověk je volnější.

CHtěla bych mít pořád tu svobodu rozhodnutí. Sbalit se a odjet. Nemyslet, prostě konat.

Jednou bych chtěla skončit jako oduševnělá a chytrá mladá žena. Zatím na to ale mám dost času. Protože nemusím dospět dokud o tom nerozhodnu já. Protože tak to prostě je.

Jenom dospělý totiž dokáže objektivně zhodnotit úplně všechno. Starat se o všechno. Snažit se dokázat ohromné věci.

Já po tom totiž ještě netoužím. Mým cílem je zatím jenom uspět v tom, co dělám. Dělat to, co chci. Myslet si, co chci. A zajímat se jenom o věci, které mě baví.

Protože pořád aspoň máme tu svobodu, že kulturu nám nikdo nediktuje.

Mám problém občas vidět věci jednoduše. Černá a bílá. Je to jednoduché.

Nalijme si skleničku čistého vína. (Žádná metafora, já miluji sklenku vína!) Protože život je o tom užít si ho. Nemusíme mít bohatsví, ale stačí jenom najít to, co nás baví.

Pro jednoho je to cestování, pro dalšího jídlo, pro dalšího něco jiného.

Hledám a zkouším. Pořád něco nového. Hledám svou vášeň.

Už jich pár mám, ale jsem nenasytná.

Hledám další a další. O tom život je? Má totiž nespočet možností pro každého z nás...

Život mě miluje, protože já miluji život.

Jak šel čas s mojí četbou

Už jako dítě mě posedle touha číst. Rodiče to podporovali. Dokud nepřišli na to, že je levnější mi zařídit kartičku do knihovny. Protože jinak to se mnou nešlo. Knížku jsem zlouskala za pár dní a stovka v háji. Takže jsem pár knížek vždycky dostala. Protože miluji ten nedocenitelný pocit toho, že je mám doma. Listovat si po čase v knížce, kterou jsem četla je pro mě blaho. Ale ne vše můžu mít. Proto tu mám knihovnu. A občas jsem odměněna tím, že knížku dostanu. Byla jsem problémový dítě. Teď je to ale pořád stejný!

Čtu už vážně dlouho a čtu hodně. Takže když vám řeknu jenom o pár knížkách, které mi zrovna leží na očích v knihovně, tak myslím, že to stejně bude moc. Ale všechny ty knihy si prošli mým dospíváním se mnou. Nejsem ještě dospělá, to nejspíš nikdy, ale stejně na ty knihy budu ráda vzpomínat. Třeba je dám číst i mým dětem. A hlavně některé čtu pořád, některé série se nemůžu pustit a někdy na ně myslím celý den. Moje četba se vyvíjí se mnou. Řeknu vám alespoň zkráceně jak to vlastně šlo asi po pořadě. Samozřejmě si nevzpomenu na vše. Tohle je špička ledovce...

Karen McCombieová byla jedna z mých oblíbených autorek asi tak kolem dvanácti. Nebyla jsem intelektuál, abych četla klasiku. Ale tohle mě bavilo! Píše knížky pro mládež a docela se činí. TO se mým rodičům nezamlouvalo, ale mě ano. Alice a dóóóst dobrá rodinka,byla první knížka, která započela sérii, kterou mám doma ještě schovanou. Protože z téhle série o Alici a dóóóst dobrých zážitcích jsem přečetla asi sedm knížek.

Lenka Lanczová nastoupila o pár let později. Teď už si ani nevzpomenu proč jsem to četla, ale byla to docela příjemná odpočinková literatura. Typická červená knihovnička. Musela jsem od ní přečíst dvacet až třicet knížek, protože je to vážně plodná autorka. Teď už by mě její knížky nijak nenaplňovali, ale tehdy mě prolébmy náctiletých puberťaček doopravdy brali. Koho taky ne, že? Pomáhá to vyrábět hormony možná. :D

Meg Cabot, tak to možná ona započela moje šílenství. Po ní jsem začela číst všechny různe fantasy. Je to duchařský příběh Susannah. A ten by mě bavil i teď. Mediátor je prostě fajn. Příjemné vyprávění a doopravdy zajímavý příběh a námět. Jojo to jsem milovala. Jednou si to budu muset přečíst znovu myslím. Je to taková moje mladistvá radost, když jsem ještě neznala pořádně tenhle žánr nadpřirozena. Určitě mě poznamenal!

J. Rowlingová mi přístála pod stromečkem a jelikož jsem její první díl Harryho Pottera zbaštila velice rychle, tak jsem musela dostat další. To zná každý. Možná né každý to přečetl, ale slyšel o tom. Harry je převratná knížka o škole magie. Rowlingová se díky ní stala slavnou a každý čekal, jak to asi dopadne. Já osobně nejsem Harrym posedlá, ale určitě ho uznávám jako jednu z knížek, která mě napínavostí nenechala spát a dalš díl jsem s očekáváním sháněla úplně všude. Ještě že byla maminka tak chytrá a koupila mi ho hned po té, co vyšel. Odhadla správně, že mě se to líbit bude určitě!

Stephenie Meyer je kapitola sama pro sebe. Ta započla ságu upírů. Poté jsem se vrhla na další a další knížky o upírech. Možná se o téhle knížce jednou budu učit ve školách jako o obrovském převratu, který způsobila a hned poté, jak se na trhu začeli prodávat upíří a vlkodlačí knížky v Česku. Můj zájem o to po téhle knížce totiž stoupl.

Dál jsem měla spustu další četby, která zahrnovala koně, dodrodružné romány a dívčí příběhy. (Pro shrnutí tohodle se o nich nebudu ani rozepisovat, bylo jich moc a jestli je nemám v knihovně, tak si na ně zaručeně ani nevzpomenu právě teď. Například, Sieglinde Dicková - Dívky v sedle (musela jsem přečíst hromadu dílů, které jsem milovala, protože to bylo o koních stejně jako autorku Gisela Kautzovou - Amika, dvoudílný román o příběhu dívky a jejího koně. Byng Georgia - Úžasná kniha Molly Moonové o hypnotismu. Tak tuhle knížku jsem četla několikrát. Bavila mě totiž ta zápletka a vtipy. Konec mě jako dítě i dost překvapil, ale stejně. Tuhle knížku doma mám, protože i teď jsem ráda, že jsem jí četla. Něco mi dala. Možná trochu pokřiveného humoru a taky to, že hypnotismus je sranda. Nebo ne?

Lauren K. Hamilton - Série o Anitě Blake. Tak tady pokračuje upírská posedlost. Dokonce i hodně sadismu, dokonalý černý humor mě prostě dostal. Tyhle knížky hltám do ted. Jenom to není pro slabé povahy. Je to ale moje oblíbená série a některé knihy jsem přečetla i víckrát. Anita je prostě lovkyně upírů. "Já s upíry nespím, já je zabíjím." Cituji.

Stephen King, tak o tom by se dalo mluvit hodiny. To on mě dokáže vyděsit. Možná za to může i moje představivoat, ale spíš jeho úžasný vypravěčský styl. A taky to, že tenhle muž se neštítí ničeho. Řekne vám, jak to je a vy z toho neusnete. Mistr hororu. Možná až trochu děsivý, ale určitě úžasný.

Sir Arthur Conan Doyle - Sherlock Holmes. Jestli jste od něj nic nečetli, tak teď je pravý čas. Někdy nechápu jak to, že jsem to neuhodla. ALe potom mi dojde, že jsem prostě nemohla. Ty zápletky jsou občas tak lehké a primitivní. Je to takový předchůdce všech moderních detektivů. Ale on byl doopravdy chytrý, všímavý a bystrý. Takový Mentalista nebo Psycho se podle něj mohli pouze inspirovat.

Nicholas Sparks - The Notebook, Dear John. To jsou pouze dva romány, které vyprávějí o lásce a o životě. Je to jednoduchý, ale většinou velice smutný příběh. Nedivím se, že většinu jeho románů zfilmují. Papírové kapesníky v tomhle případě jsou totiž většinou nutnost. Ta nespravedlnost osudu a čistá láska vás občas dostanou. Je to příjemné si o tom počíst, když to někdo tak hezky podá. Jeho romány jsou taková oddechovna a romantika. Občas i srdcervoucí.

Teď v poslední době ve věku osmnácti let jsem se vrhla více na tématiku fantasy. Upíří, vlkodlaci, čarodějové. V poslední době je to můj unik od světa.

Patricia Briggs - Mercy Thompson. Není to něco na co bych myslela dnem i nocí, ale knížka byla zajímavá. Hlavně to, jak přesně to Patricia napsala. Je to většinou detektivní příběh s vlkodlaky. Což prostě v dobrém podání nemůžu nikdy odmítnout. Takže si asi budu muset přečíst celou sérii myslím.

Castová - Škola noci je něco, co mě zaujalo se středoškolskou tématikou. Dokud tam člověk chodí, tak je mu to takové blížší ne? A potom mi to přijde takové odlehčují a příjemná. Je to napínavé a zajímavé. Vždycky mě zajímá, co s ní bude dál. Až na to, že to má občas Zoey trochu moc lehké, protože jí schopnosti a pomoc padá do klína. Ale jaký by to byl život, kdyby ne?

Tanya Huff- Krevní pouta zase ty detektivní příběhy mě dostali. Mimo to v opravdu zajímavém pojetí. S ničím se nepárá, mrtvola je na cucky. Taková jemnější Anita Blake. A na tu si čast udělám vždycky.

Richelle Mead - Vampýrská akedemie je něco, co mě přímělo přemýšlet o tom, kudy jsem chodila. Taková nejlepší upírská knížka hned po stmívání? No je to akčnější. Možná to mám skoro radši po nějaké stránce. Občas mi to trhalo srdce, dohnalo k slzám a zaručeně si to musím jednou koupit. Všechny díly. Je to příběh o lásce, která mě štve, ale souhlasím s tím. Děj je přesně takový jaký by podle měl být. Chytrý, zajímavý a tak poutavý, že tu knížku pokaždé přečtu za den, protože jí prostě nemůžu odložit. Dostala mě a já jsem naštvaná za to, že jí nemůžu odložit, když jí čtu.

Terry Goodkind - Meč pravdy je příjemné fantasy, které se rozjíždí s dalším a dalším dílem. Jenom je jich tolik a já se k nim nedostanu tak dobře, že nevím, jestli je přečtu všechny. Ale jednou bych to chtěla zvládnout. V duchodu určitě. Ten to jistí.

A nakonec by tu bylo také místo pro klasiku. Nejsem nevzdělanec. jenom mám ráda moderní napětí, smrt a drama. Toho se nedočkám v básních. Ale stejně, to drama v těch knížkách, co mám ráda stejně najdu. Jinak bych je nedočetla, kdyby nebyli fantastické!

Jane Austen je jedna z autorek, kterou obdivuji. Dobu a příběh popíše tak dobře, že mám pocit, že tam jsem. A chtěla bych žít. Její hrdinky jsou ženy, které vědí, co chtějí. Jejich lásky nejsou dokonalé, ale jsou něčím tak čisté a krásné, že bych chtěla zažít alespoň jeden její příběh. Protože knížky od ní se snažím přečíst všechny. Už jich mám docela dost teď.

Karel Čapek je jeden z mála českých autoru, kteří se mi líbí. Jeho R.U.R. nebo Bílá nemoc, Válka s mloky. To všechno má úžasné poselství lidtsvu. A popsal to tak dobře, že to snad všichni pochopí. Ale můžeme jenom doufat, co?

Emily Bronteová - Na větrné hůrce je tak strhují příběh, že jsem se přelouskala i přes trochu spletitější příběh. Je to příběh o lásce, kvůli které stojí žít. Je to takové malé drama o dvou lidech, kterým není souzeno šťastně žít. Ale kdykby byli spolu, tak by i modré z nebe měli.

Charlote Bronteová - Jana Eyrová je další úžasný příběh jejich doby. Je to strhující a s tou ženou musí každý soucítít. Jeden z mých oblíbených románů. Trochu feminismu ale budiž. Jana Eyrová je totiž někdo, kdo jde za tím, co chce. A na lásku je schopná počkat. A vybojovat si jí.

Paulo Coelho - Alchymista a další jeho romány jsou o životě, o tom jaký by měl být a co bysme s ním měli dělat. Je to příběh o chlapci, který jde za svým příběhem. A dostane ho. Tak jako bysme mi všichni měli jít. To stojí za přečtení, protože je to tak prosté, že by se tím měl řídit každý. A nebát se. Protože celý vesmír se spojí jenom proto, abych dostali, co chceme.

Co změní mě i tebe

Moje nejoblíbenější knížka? Protože to musí být něco, co mě ovlivnilo. Knížka, která změnila jak mě, tak i můj život. Ale já si nejsem jistá, jaká by to měla být. Jestli chci vypadat chytře a vzdělaně, tak si vyberu nějakou těžce filosofickou a inteligentní knihu. Něco Biblí začínajíce, tak moderními věcmi jako je Alchymista a Eat,pray,love. Pýcha a předsudek.Něco na ten způsob. To jsou knížky, které by člověku mohli dát jiný pohled na věc. Četla jsem tolik užasných knížek, ale vybrat si? To není možné!

Ale moje nejoblíbenější knížky byly a jsou pořád pohádky. Začelo to, když jsem byla malá a děda mi četl Sindibáda, Malou mořskou vílu, O Honzíkovi a fazolích. Protože já jsem vyrostla na těhlech pohádkách. Ale ještě více to byly pohádky jako je Hercules, Atlantida, Lady a Tramp. Protože tyhle věci mě vychovali. Nikdo mi neříkal, co mám dělat. Proto mám možná trochu pokřivený pohled na svět.

Protože nejsem zrovna typ, který by se nad něčím rozplýval nebo vypadal romanticky. Jsem spíš ten typ kick ass girl, co si vystačí sama. Od posekání dřeva k ráně pěstí. Ale takové ty skvělé ideály romantiky mám pořád. Protože v těch pohádkách se prostě pořád hraje na hrdinství. Na pravdu. Na ty staré dobré ideály, které z člověka udělají něco mimořádnějšího. Možná bych se sama mohla nazývat takovým dobrým moderním rytířem v ženské podobě. Protože doba se mění. Už nepotkáte nikoho, kdo vám jen tak ze zdvořilosti podrží dveře. Potká spíš lidi, kteří si hledí hlavně sami sebe. A to není špatně. Já sama jsem dost uzavřená a ráda trávím čast o samotě. Ale to, že by se nemělo lhát mám pevně vryté pod kůži. Protože já jsem prostě upřímná ráda. Protože většina pohádkových hrdinů je tak skvělá, že z nich skoro odkapává sladkost. Ale něco na tom je. Je na tom něco?

Hercules byl takový outsider, ale nakonec se našel. V nebi. Ha. ALe byl to hrdina, zachraňoval dámy v potížích. Pomáhat a chránit. (Policie ČR). Potom je to Lady a Tramp. To je příběh o tom, jak se úžasná slečna zamilovala do toho patolízala z ulice. Ale není to romantické. Když zadáte do vyhledavače totiž ušlechtilost, hrdinství, pravdu, krásu. Tak vám vyjede romantismus. Ale můžeme se vůbec považovat za romantické? Protože za pár let se tohle období bude počítat tam, kde vládli knihy s tématikou magie, upírů, vlkodlaků a všeho podobného. A já sama to všechno znám a dokonce mám ráda. Protože pro mě jsou knihy jako Anita Blake, Vampire Academy, Twilight, prostě skvělé. Ale na té starší literatuře prostě něco je. A na těch pohádkách ještě víc.

Možná jsem trochu víc na straně bratří Grimmů. Protože ty prostě věděli jak by pohádka měla vypadat. I když děti by to nejspíš nerozdýchali. A taky je to dost depresivní.

Ale celá naše doma je depresivní. Protože mezi moje oblíbené knihy se řadí i ty od Victora Huga, A. Puškina, F. Goyi, A. Dumase. Ale popravdě, jestli je znáte, jak tyhle knížky končí?

Protože každá moje oblíbená kniha končí tragicky. Ani ty pohádky tomu neunikli. Ale možná jsem díky nim trochu vznešenější. Možná jsem díky nim tak trochu princezna a tak trochu chlap?

Ale opium dnešní doby je tragédie! Přišel na to už Shakespear. Protože čí oblíbená kniha by nemohla být Romeo a Julie? Když jsem to četla, tak jsem slzy neronila. Protože ty dva teenageři mohli v klidu žít, kdyby nebyli tak hloupí. Ale tragédii jsme chtěli a pořád jí chceme.

To je totiž má oblíbená knížka. Každá s trochou tragédie. Jako příběh Na větrné hůlce.

Why we are bitching all the time?

Why we are bitching all the time? Neboli, proč si pořád sakra stěžujeme? Pořád a na všechno? Když vysíte pár metrů nad zemí, možná vás jistí lano, ale tomu tolik věřit nemůžete. Co budete dělat? Protože my se všichni chováme jako kdybychom si byli jistí a věděli, co dělat. Ale problém je, že nevíme. Jednou bysme si měli uvědomit, že vysíme. Pořád jenom vysíme nad propastí. Ale problém je, že nás narozdíl od ostatních, možná nikdo nejistí. Takže když spadneme, tak prostě spadneme.

Dneska jsem zjistila, že vykašlat se na školu není až tak špatná věc. Ale jde o to kdy a kdy. Protože někdy tam prostě chodit musíme. Jsem přesně ten typ, který by tam chodil jenom na písemky. Ty mi nevadí. Vadí mi tam ztrácet čas a nedělat nic.

Navíc si pořád stěžujeme, že nic neděláme. Že nenapůňujeme svůj čas užitečně. Ale ruku na srdce, to byste vážně chtěli dvacet hodin denně někde lítat a potom čtyři spát? Já tedy ne. Radši zařídím vše potřebné, to, co bych měla, musela i nemusela a potom si odpočinu. Flákám se a užívám si svůj volný čas. Protože lidi se v poslední době pořád za ničím honí. Nebo spíš mají pocit, že by měli. Ale ve skutečnosti nemusí. Měli bychom si užívat. Bavit se. PRotože když ne teď, tak kdy?

Čím déle budeme chtít náš čas trávit užitečněji, tím méně ho budeme skutečně využívat. Budeme se jenom honit za iluzí toho, co si myslíme, že bysme měli dělat. Ale to přeci nemusíme.

Zdá se mi užitečnější jít blbnout do sněhu než jít do školy. Číst si celý den místo studia. Protože není to to samé? A hlavně, když ne teď, tak kdy?

Spontálnost je klíč k životu. Když neváhám, tak to prostě udělám. A většinou stejně nelituji toho, že jsem to udělala. Protože potom skončím hlavou ve sněhu nebo se houpu na laně. Nebo udělám věci, které bych s rozumem nikdy neudělala. Protože tak to prostě je.

Teď je venku chumelenice a mě se popravdě ven tolik nechce. Ale vždycky se objeví něco nového a zábavného. Většinou mám problém odpověděť, co je můj koníček. Protože já jich mám tolik. Zkusila jsem snad všechno, pořád zkouším. Něco více, něco méně. Ale teď se popravdě těším jenom na to, až si budu moci lehnout k vánoční pohádce a jíst cukroví. Až se udělá líp, tak vezmu kecky a půjdu zase běhat. Teď ale můžu jenom na snowboard, do sauny a do postele. Knížka je totiž jedna z mých kamarádek, která nikdy nezklame, když je venku takhle.

Protože někdy se prostě můžeme vrhnout tam, kam bysme to nikdy neřekli. Bavit se tím, čím bysme předtím pohrdali. Proto mě včera boleli ruce, dnes nohy. A zítra to bude celé tělo. Ale i přes to mám pocit, že energie mám víc než dost!

Nikdy jsem totiž neobjevila ten vzorec, podle kterého si vybíráme přátele. Je to totiž tak různorodé, že to prostě nejde objevit. Protože s některými člověk prostě vydrží celý život, s jinými si nemá skoro co říct. Ale podivné je, že s těmi, s kterými bysme se bavit měli, se prostě nebavíme. Hledáme si přátele podle čeho? Podle toho jestli si stěžujeme na stejné věci! Mám totiž přátele, které třeba tolik nevídám, ale náš pohled na svět je podobný. Stěžujeme si na stejné věci a proto si tam rozumíme. Dnes a denně si stěžuju těm, kteří si na to stěžují se mnou. A kupodivu nás to pořád baví. Takže je tohle doopravdy to, co nás spojeje. That we are bitching all the time? Ou crap...

Mrknutím oka

Co změní blátivý podzim v kouzelnou zimu? První vločka.Protože nenávidím zimu, nesnáším bláto a déšť, všechno to, čeho je podzim plný. Tak miluji první sníh. Protože to všechno promění. Vytvoří to úplně nový svět. Kouzelný. Bílý. Romantický. Protože jediná vločka změní něco strašného, na něco kouzelného.

První procházka v čerstvě napadaném prašanu. Křupání pod nohama a roztomilé dopadání nových čerstvých vloček. Sněhuláci a bílé stromy.



Stejně jako jsem obdivovala barvy podzimu, tak stejně obdivuji i barvu zimy. Bílou. Když už jednou mrzneme a jsme otrávení, tak většinou nás z toho sníh probere. Je to ta věc, která nás donutí se smát. Jít si hrát do sněhu. Vyběhnout uprostřed noci do vánice. Na každém ročním období je něco. Na jaře se vše probouzí, v létě vše kvete, na podzim vše usíná a zimu se každý snaží přečkat. Patřím přesně mezi ty lidi, kteří v zimě nechtějí vystrčit ani nos. Ale taky patřím k těm, kteří s prvním sněhem vyrazí do ulic, prozkoumat, jak moc to změnilo svět. Patřím tedy k těm, kteří milují nebo nenávidí zimu? Zimě nehodluji, ale sníh miluji. Ten pocit, který to dává, když to vidíte z okna. Nemusím zažít na vlastní kůži totiž úplně všechno. Ráda se projdu v zasněžené aleji, ale potom stejně ráda zahučím domů do postele. Protože v poslední době mám překvapivě dobrou náladu. Možná z toho, že už očekávám první sníh. Ale spíš jenom tak. Protože jsem obdivovala ty barvy podzimu. To jak slunce hrálo ve stromech, když se listí zbarvilo do všech barev. Ale taky se těším na to, až všechno bude BÍLÉ! Protože lidé si většinou pletou relativní pojmy se skutečným prožitkem. Když totiž někdo chce být šťastný, tak si myslí, že to znamená, že bude celý den šťastný a jenom v pár okamžicích to může polevit. Opak je pravdou. Možná jediný pocit štěstí, může udělat jeden náš den úžasným. Protože co vy zažíváte, když vidíte, jak se vločky snáší k zemi? A představte si, co s vámi asi tak právě dělá kousek zmrzlé vody? Není štěstí právě v tom? Vědět, že přestože vám život neustele na růžích, tak budete schopní žít? Protože já jsem dnes možná nepotkala nikoho, kdo by mě rozesmál. Až na mě. Hned po mě jsem se už smála i ostatním. Protože prostě proto. Přijdu si jako někdo, kdo nechápe lidi. Ale chápu sebe. Pořád taky zjišťuji, že když si myslím, že jsem v něčem sama, tak většina lidí kolem mě, má přesně ten stejný problém. Můj problém je, že se jenom dobře nedívám. A taky že si myslím, že jsem sama. Protože teď vím, že to, co se mnou dělá sníh, dělá nejspíš i s vámi. Že tu nenávist k mrazu se mnou většina má taky společnou. Ale my jsme jenom lidi, většina z nás prostě neví,co chce. Chceme zimu nebo chceme teplo? Chceme vědět nebo ne? Protože zbožňujeme věci, které by nemohli existovat bez toho, co nesnášíme...




Swallow

Nezírejme do slunce

Když už jednou dostaneme to, co chceme, proč si toho nedokážeme vážit? Všichni víme, že to, co chceme právě teď, pro nás nikdy nebude dost dobré poté, jako to co dostaneme. Víme to a stejně děláme pokaždé ty stejné chyby. Protože když toužím mít přítele, nebýt sama a užívat si ten pohodlný partnerský život, tak je tam pokaždé nějaké ale. Možná ne na začátku. Protože v začátku nikdy nevylezou všechny chyby ven. Ale později ano. Protože když už jsme v nějakém vztahu dlouho, tak nás začne omezovat. Začne nám chybět naše předchozí svoboda. Ale potřebujeme jí vůbec? Potřebujeme naší svobodu a nebo společnost? Protože když už jsme došli tu dlouho cestu a objevili někoho, kdo je ochotný s námi být, tak to přeci nemůžeme zahodit. A čím déle to trvá, tím horší je to ukončit. Protože zvyk nám nedá.

Zvyk bude tlačit a prosit, ať ho necháme žít o něco déle. A chceme to vůbec ukončit? Protože já mám někdy chuť na všechno se vykašlat. Zmizet a trochu víc poznat život. Na druhou stranu mám pocit, že mám dost toho pohodlného života zrovna v dlani. Ale potom mluvím se svou kamarádkou, která tak zoufale chtěla někoho pro sebe. Někoho, aby se necítila sama. ALe přitom díky tomu, že je sama má na sebe tolik času. Víc než já. Ale stejně je to podobný sociopat jako já. Protože tak jsme se vychovali. Rosteme a dospíváme a říkáme si, jak moc jsme na tom lépe. Ale potom přijdeme a zjistíme, že jsme vlastně vyrostli jako originály.
Ale taky nedokážeme jenom tak zapadnout.
A hlavně se nedokážeme rozhodnout v čem žít. Jestli sama nebo s někým. Protože vždycky jsme sami. V některých okamžicích s tím nejde soupeřit. Ale na druhou stranu, společnost někdy taky není nejlepší. Protože sociopat jenom tak nezapadne. A já jsem zjistila, že jsem takový roztomilý sociopat.
Mám přítele a když jsem dneska poslouchala vyprávění, jak už je těch otravných neschopných chlapů moc, tak jsem byla ráda za to, co mám. Ale taky bych někdy ráda poznala tu svobodu. Jenom je otázka, kdy se to zlomí. Protože čas běží a já uvidím, jestli jsem se rozhodla žít spokojeně a s přítelem, nebo bez něj, ale svobodně a osamoceně. Protože většinou se prostě vždycky najde nějaké ale. Ale to je spíš pro psychiatra. Protože dokud ho mám u sebe, tak jsem naštvaná, že mě zase opustí. A když mě opustí, stanu se nervózní, že jsem sama. Protože toho už je moc. Člověk se obyčejně rozhoduje jednoduše. TOhle je ale ještě horší. Protože je to jako na horské dráze. Protože jsem většinou sama, jenom vyjímečně ho vidím. Ale na druhou stranu jsem pořád v řetězech a pořád uvázaná. Chci nebo nechci? Protože jsem okamžiky, kdy mi to připadá jako věčnost. A jsou taky chvíle, kdy prostě jenom nechci být sama. Protože jsem právě spojila všechny ta zápory vztahu. A teď už je jenom na mě, jestli je hodím do dálky nebo od nich uteču sama. Jsem toho ještě vůbec schopná? Nezírala jsem do slunce skvělých vztahů už tak dlouho, že prostě nedokážu opustit ten svůj perfektní? Můj perfektní se totiž stal jakýmsi zvykem, který miluju, ale možná až moc. A nebo jsem si na něj moc zvykla a teď už se ho nedokážu zbavit?
Protože kdybych si šla za svým, tak bych šla přímo do slunce. Jenomže cestou bych oslepla a mohla ztratit směr. Tak to prostě je. Takhle se to děje celý život. Jenom počkat, dokud mi osud nepřihraje slepeckou hůl nebo psa. Potom se rozhodnu, jakým půjdu směrem. Východ nebo západ? Svobodu nebo lásku?
Swallow