Summer night

Někdy bych si přála, aby se čas dal zachytit v přesýpacích hodinách. Mohla bych si v něm uložit čas, kdy jsem na nic neměla náladu, ale jednou budu brečet nad tím, jak jsem tu chvíli promrhala.
Někdo možná v životě nezažil chvíle, kdy by se schoulil na posteli a jen proležel většinu dne před televizí. Ty, co pořád pláčou, že to nemůžou mít, si to častokrát jenom nedovolí. Jsou věci, co se musí udělat. Ale zametání podle mě ještě nikomu neuteklo.
Největší neřestí studenta jsou pro mě seriály. Je tak lehké lehnout si a pozorovat jiný svět, jiné lidi a odpoutat se od svých problémů.
Proč nemůžu mít tak zábavný život jako ty lidi v seriálu? Proč nemůžu mít .....? (Můžu doplnit cokoliv mě právě štve.) Ale odpověď je, že ani oni nejsou dokonalý. Ty momenty, které kamera nezachytila, můžou být právě ty, kdy se herci válí na gauči, jedí chipsy a pozorují životy někoho jiného.
Poslední dobou mám totiž pocit, že mrhám svým časem a že ostatní žijou zábavnější životy. Ale všichni jsme víceméně stejní. Všichni jsme občas osamocení a nešťastní.

Ráno jsem vstala s tím, že před sebou nemám žádné větší povinnosti. Můžu si den využít tak jak budu chtít. Pomyslela jsem si, že bych mohla jít na kolo. Představila jsem si, co bych měla mít na sobě. V současných teplotách kolem třicítky by bylo nejlepší nemít nic. Asi není nejlepší nápad začínat zrovna v tomhle počasí jezdit na kole, to odhodlání už mám pár let.
Mohla bych si umýt okna. Koukám se, jak je venku nádherně a teploty pořád stoupají. Hned by se mi ten den pozoroval příjemněji. Ale zrovna v tuhle chvíli do oken paří dopolední sluníčko a už jen pomyšlení na to lopotění se mě přiměje se zpotit.
Sednu si na balkón a rozhodnu se číst knížku. Po pár minutách cítím, jak mi kolem nosu stékají čůrky potu kolem brýlí. Dojde mi, že tímhle tempem si zvládnu vytvořit nádherné mývalí oči a na obličeji mi vyniknou zejména a jedině kruhy pod očima.
Zkusím rozhodit sociální sítě a uvidím, kdo se chytne. Pryč, pryč, zaneprázdněná, radši se ukopu nudou než psát téhle, zas tak dobře se neznáme, pryč, nemluvíme spolu.
V další chvíli zjišťuju, že sedím na posteli a před sebou mám vysypaný obsah peněženky. Lístky na vlak vyhodit, kartičky do obchodu srovnat podle nejnovějšího a nejpoužívanějšího pořadí, zděšení nad stavem financí a je to krásně uspořádaná peněženka po dalších pár týdnů.
Dvanáct? Čas uvařit oběd. Než se uvaří tak dostanu hlad. Sedím před troubou, potím se a pozoruji ten krásný zeleninový zapékající se výtvor. A vůbec na něj nemám chuť. Počkám půl hodiny, a když hlad pořád nepřichází, tak se z nudy najím. A potom za hodinu znovu, když konečně přijde hlad.
Tentokrát už je vážně moc horko na to cokoliv dělat. Měla jsem se radši hecnout dopoledne. Střídavě tedy ležím na sluníčku a v posteli a potím se.
Večer konečně zajde pomalu sluníčko a ustane ten pařák. Jenomže už je devět a to nemá cenu jít pracovat. Jdu si zaběhat. Protože je zrovna západ slunce a je to taková nádhera. Až do chvíle, kdy vběhnu do lesa a začnu si představovat všechny úchyly a násilníky. Možná by bylo rozumnější chodit brzo ráno, kdybych se zvládla vykopat ven. Ale co kdybych narazila na insomnistu úchyla? Asi si nepomůžu. S husí kůží probíhám lesem a je mi úplně jedno, že okolní teplota neodpovídá tomu mrazení, které cítím na kůži. Ale když vyběhnu ven, tak už vidím znovu ten krásný západ slunce. To je nádhera. Při tomhle se přeci nepřepadá.
Teď konečně si můžu dát skleničku červeného a cítím, jak ten den odplynul. Naprosto dokonalý den. A zároveň den, kdy jsem neudělala vůbec nic. Jednou na to budu s láskou vzpomínat. Moje máma vždycky říká, že s naprostou jistotou na to budu vzpomínat až budu mít děti.
Proto by se mi hodily ty přesýpací hodiny. Uzavřela bych ten den a zajímalo by mě, jak ho využiju pak. Hádám, že stejně.....

Bez telefonu ani ránu

První věc, kterou automaticky udělám, když přijdu do hospody, je ta, že si položím telefon na stůl. Další věc, kterou udělají moji epláčtí přátelé je ta, že začnou hledat zásuvky. Jestliže je zásuvka jenom jedna, tak se pořádník určuje na základě zbývajících procent. Sedím tu přeci jen s přáteli, kteří se mají rádi a nenecháme někoho trpět jenom s pěti procenty. 
Konečně si už zvládnu objednat víno. Zvládnu ještě napsat mámě, že jsem na pivu. Pak se podívám po datlujících kámoškách a dojde mi, že musím počkat až na mě přijde řada s mluvením. Jako ženy jsme možná přizpůsobené na multitasking, ale monolog mezi ně nepatří. 
Navíc mi dojde, že já do konverzace už dávno patřím, jenom jsem si jí nevšimla. Protože konverzace se odehrává ve skupině na Whatsaapu, kde se zjišťuje, kdy dorazí ta poslední. Proto se přidám k ostatním u stolu a napíšu do skupiny, že už tu dávno jsem a ať sebou sakra pohne. Protože přichází o hodně co? Potom konečně už totiž následuje skutečná konverzace. Čtyř skutečných lidí a potom ještě další online konverzace. 
Většinou sázím na to, že když sedíme u stolu čtyři, tak minimálně jeden člověk na mě zbyde, když si všichni ostatní budou psát na telefonu. Hrozně ráda proto nadávám, že jim všem ty telefony seberu. A svůj telefon si pro jistotu schovám do kapsy, aby nikdo takovou prasárnu nemohl udělat mě. 
Příležitostně se totiž k online pisatelům přidám a tak zavládne u stolu na chvíli ticho. Většinou se dokážu aspoň na omezený čas donutit, abych si nekontrolovala telefon. Ale stejně je hezký, když ho mám na očích a vím, že mi nic neuteče. Jsem si jistá, že mi neuteče nějaký důležitý status, jako například že zvolili nového prezidenta, že na fejsbůku řádí nová výzva a nebo že kámoš měl k večeři lososa. 
Po pár vínech si dáme společný selfie, abysme věděly, jak skvěle jsme se bavily. A my jsme se bavily. Jenom to nebylo bohužel úplně celou dobu spolu. 
A příště půjdu znovu. Protože tam bylo víno. A živý lidi.

Posmrtné křeče

Přemýšlela jsem nad tím. A nikdy jsem neumřela ani mi neamputovali končetinu. Ale metafora je taky živoucí prostředek, který můžu použít.
Právě teď mám pocit, že se ve mě odehrávají posmrtné křeče. Protože mám pocit, že ve mě pořád žije něco, co už by mělo dávno zemřít. A na druhou stranu mám pocit, že už to umřelo.
Nikdy nepřestanu být fascinována světem a lidmi v něm. To, že dokážeme někoho potkat a bavit se s ním, jako kdyby to byl náš nejlepší přítel. Možná byl v minulém životě. Možná je to jen spřízněná duše. A pak poznáme někoho o kom okamžitě víme, že si s ním nebudeme rozumět.
Občas potkávám lidi a mám touhu se s nimi bavit. Ale pak si z nějakého důvodu vyberu někoho jiného. Někoho s kým se budu víc smát. Nebo kdo mě pochopí.
Ale ta nejzvláštnější věc, co mi došla, je ta, že někteří lidé nás proměňují. V ten okamžik, kdy s nimi mluvíme, kdy s nimi jsme, tak nás mění.
Potkala jsem někoho, s kým když jsem byla, tak mě napadaly myšlenky, věty a skutky, které jsem nechápala. Jako kdyby ve mě probouzel něco, co jsem já sama nezvládla.
A teď, když jsem to ztratila, tak to nejsou jenom posmrtné křeče po někom, ale také po sobě samé. Ztratila jsem tu část sama sebe, kterou mi dával.
A já vím, že to v sobě pořád mám. Občas se to ve mě zachvěje a probudí. Ale já vím, že to už jsou jen pozůstatky. Že to už není skutečné. Že jsou to jenom záchvěvy vzpomínek. Něco, co moje tělo není schopné opustit ihned.
Stejně tak je to nejspíš s amputovanou končetinou. Možná se to na to hodí ještě víc než posmrtné křeče.
Protože už to tam není. Ale pořád to cítíme. Protože to bylo tak přirozenou součástí, že teď, když je to pryč, tak můj mozek si pořád není jistý, jestli je to skutečně pryč.
Kdyby mi teď usekli prst. Tak bych se stejně snažila ho ještě používat. Možná by mě občas svědil. Ale přitom už by tam nebyl.
Stejně je to ale se vším.
Takže teď mám pocit, že to pořád cítím.
Ale je jenom otázkou času než to odezní. Než to přestane bolet. Svědit. Než si zvyknu, že to tam prostě chybí. Že to nadobro umřelo. A že už nepřijde žádný záchvěv.
Protože teď budu čekat až mi naroste prst lepší. Znovu mluvím v metaforách.
Myslím tím jenom to, že si počkám na někoho, kdo ve mě probudí znovu to, co už jednou umřelo. Protože něco takového se můžu znovu probudit. Nebo to může znovu dorůst. Nehledě na to, jak to bolelo když jsem o to přišla. Nejsem přeci jediná, kdo zažívá posmrtné křeče. I když mám takový pocit.
Protože s tímhle mi často pomůže to, že si sednu ven a nad sebou mám celou noční oblohu. Pak si říkám, kolik asi lidí sedí právě někde stejně jako já a něco je bolí. A nebo jsou štastní.
Protože v takovou chvíli si řeknu, že jsem přeci jen šťastná, že mám aspoň sama sebe. A že si budu muset jen počkat, až přestanu cítit ten useklý prst....

Padat volným pádem

Jednou jsem slyšela, že jsou ženy jako opice. Protože se potřebují vždycky držet nějaké liány (alias chlapa), ale nepustí ji, dokud se pevně nedrží nějaké jiné. A znám tolik případů, kdy je to pravda. Ale znám i opice, který si v klidu sedí na stromě a pozorují to dění okolo. Až do chvíle, kdy se jim nepřiplete nějaká liána do cesty. Poté už se jí drží. Je to nejspíš děsivé pustit se a nevědět, kde se můžete chytnout příště.

Možná je to chytřejší držet se na jednom místě, až do chvíle, kdy se nebudete někde držet ještě pevněji.

Já jsem totiž nikdy moc chytrá nebyla. Držela jsem se jedné liány a nechala si jí celou obmotat kolem těla. Ale v momentě kdy jsem zjistila, že mě škrtí, jsem se pustila a padala volným pádem.

To mi ale pomohlo jenom k tomu, abych se zapletla do další a další.

Takže jsem pokaždé skončila pevně obmotána. Možná proto mi nevadilo padat volným pádem. Pocítím trošku volnosti po dobrovolném uvěznění.

Teď můžu jenom pozorovat tu divočinu, kde jsou jedni uvězněni, druzí hledají kam přeskočit a čeho se chytit. A někteří jenom padají volným pádem...

Nikdy jsem nechápala tu svojí potřebu obvázat se tak pevně. Nechtěla jsem nejspíš prostě spadnout. Až na to, že mě takhle potřeba stále pár modřin. Protože prostě nepatřím mezi nejchytřejší opice. Dělám to jinak. A jsem tak neschopná, že ani nemůžu jít na ten strom a na všechno se dívat z dálky. Protože i když jsem už tolikrát chtěla, vždycky jsem se po cestě do něčeho zapletla, zamotala. A poté už dobrovolně zůstala. 

Teď mi došlo, že se držím na něčem, kde nejsem sama. A nemůžu přijít na to, jak pevně se držím. Protože jsem se obmotala znovu tak pevně, že to bolí. Jenže mi došlo, že se teď nemůžu držet. Protože jestli vyklouznu a vrátím se ke svému volnému pádu, tak to bude kvůli tomu, že se tam prostě nedalo udržet.

Možná se budu chvíli držet zuby nehty. Ale liány by tu měly být od toho, aby nás podržely ne? Aby nás nenechaly spadnout. A vždycky nejde jen o to udržet se.

Protože někdy to chce prostě něco, co nás podrží. Protože jen tak to může fungovat bez modřin...