Všechny malé zázraky - Jennifer Nivenová

Když Finch potkal Violet, život najednou začal dávat smysl....

Takhle knížka jako kdyby ukazovala, proč život občas dává smysl a občas ne. Ale hlavně to, že každý z nás to vidí úplně jinak. Střídání pohledů Finche a Violet ukazuje, jak nádherně rozdílný máme všichni na věci pohled. 

Finch je zvláštní a v okolí známý jako Magor. Přitom se jenom potýká s bipolární poruchou. Dělá věci, ke kterým ostatní nemůžou najít odvahu a nebojí se ničeho. Ale nedokáže najít smysl života. Kolikrát se stane, že prostě nedokáže ráno najít důvod, proč vstát z postele. Občas jako by ho od okolního světa oddělovala hladina vody, kterou nedokáže překonat a jenom se přes ní dívá na rozmazaný živý svět.

Ale potom potká Violet. Která mu ukáže smysl života. 

Violet ale taky není holka plná života. Právě jí umřela sestra a potácí se v zármutku, krizi identity a strachu. Právě Finch jí z toho pomůže se dostat. 

Jsou to dva mladí ztracení lidé, kteří si navzájem ukáží, jak krásný by mohl být život. 

Najdou spolu všechny malé zázraky. 

Takhle knížka je takovým malým zázrakem. 

Finch a Violet se setkají na okraji školní zvonice. A ani jednomu z nich není jasné, kdo právě zachránil koho. 

Při čtení jsem si nebyla jistá, jestli se usmívat nebo brečet. Protože chvílemi se to zdá temné, depresivní a ponuré. V další se objeví slunce. 

Stejně tak to bylo i s koncem. Nic není černobílé a jasné. 

Violet a Finch společně prožívají svou první lásku, objevují krásy Indiany a našli v sobě navzájem důvod, proč se radovat. Ale každý z nich má i své vlastní temné stránky a ukazuje se, že se s nimi musí vyrovnat sami. 

"Co kdyby život fungoval tímhle způsobem? Kdyby se skládal jen ze šťastných částí, z ničeho hrozného, z ničeho ani trochu nepříjemného? Co kdybychom z něj mohli vystříhat všechno špatné a nechat si jen to dobré? To je to, co chci pro Violet - dát jí jen to dobré, chránit ji před zlým, tak, aby všude kolem nás nebylo nic jiného než dobro."

Ani teď si nejsem jistá, nakolik jsem si oblíbila hlavní postavy. Ale obě mě uchvátili. Žádná z nich totiž nebyla hrdinská a neměla ve všem vždycky jasno. A proto se mi tak líbí, že se nedokážu rozhodnout, jaký z nich mít pocit. Protože mi to často trvá i ve skutečném světě. Tam, kde jsou lidé protivní, náladoví a občas prostě nevědí, co skutečně chtějí. 

Mě jako první uchvátila nádherná obálka a to se mi upřímně moc často nestává. A potom ten název. Všichni v životě čekáme na nějaký zázrak, který se nám stane a dá všemu smysl. Ale při čtení téhle knížky mi došlo, že všude jsou všechny malé zázraky. 

A ještě neuvěřitelnější je ten pocit, který po dočtení zůstane. Ta nerozhodnost mezi tím, jestli brečet nebo se smát....

 

 Za recenzní výtisk bych chtěla poděkovat nakladatelství YOLI!

Swallow

Eleanor a Park

O téhle knížce jsem neustále slyšela kolem sebe, obálka na mě nenápadně pomrkávala a já už dál nedokázala odolat. A je dobře, že jsem se k tomu konečně odhodlala.
Na první lásce je vždycky něco tak křehkého a sladkého. Život na střední už je často sám o sobě dost obtížný, navíc když si ještě musíte hlídat své postavení mezi spolužáky.
Park je na hraně mezi vyvrhelem a tím populárním. Je tam naprosto spokojený. Populární děcka ho nechávají být a nikdo ho nešikanuje. Neudělal by nic, aby svoje postavení ohrozil. Až do chvíle, kdy do autobus vejde nová holka. Baculatá zrzka, která se právě přistěhovala. Park ji vedle sebe nechá sedět v autobuse, ale není z toho vůbec naštvaný.
Až časem se mezi nimi vyvine tiché přátelství, z tichého přátelství se přesunou k porozumění a tam už je to jenom kousek k přitažlivosti.
Nejhezčí na tom je, že jsou to prostě dvě dospívající děti. Park je napůl Korejec, a proto ze sebe má deprese, že vypadá jako holka. Ale jinak si žije svůj nekomplikovaný tichý život ve svojí obyčejné rodině. Z téhle bubliny ho vytáhne až tahle ztřeštěná holka. Eleanor žije s bandou svých dalších sourozenců u svého nevlastního otce a jen stěží se kouká, jak to její máma zvládá. Nosí zvláštní oblečení a snaží se, co nejlépe skrýt svou nadváhu. Park se bojí, že není dostatečně mužný a Eleanor trpí myšlenkou, že nemá dostatek ženské krásy. Když jsou ale spolu tak dokáží objevit to nejlepší.

Tahle knížka plyne jako voda. Ukazuje, jak těžký je život, když nemáte ani na to nejnutnější a jak důležité je mít přátele. Tenhle netradiční pár přivedly dohromady komiksy a hudba. Proto mě uchvátila už samotná obálka, která vystihuje z knížky to hlavní.

 Tahle zrzavá baculatá holka a ten divnej Asiat. Jestli tohle nezní kouzelně, tak už nevím, co by mohlo. Protože tohle ani nelze nazvat tím, že protiklady se přitahují. Tohle jsou dva lidé z naprosto rozdílných podmínek, jinak vychovaní a naprosto charakterově rozdílní. A přesto si k sobě najdou cestičku a zjistí, že je vydlážděná z kamene a že jen po ní jim přijde bezpečné chodit....

Mystifikace pohádek

Slovo: MYSTIFIKACE
Význam: úmyslné klamání, šíření nepravdivých zpráv, předstírání něčeho

Všichni chceme pohádkový život. Ale když se nad tím zamyslím, tak by nikdo nechtěl život na základě pohádek bratří Grimmů. To jsou ty pravé pohádky, které byly určeny dospělým. A ti si je ve své lenosti přetvořili a uspávali s nimi děti. 
Sestry popelky si usekly prsty na nohou, aby se jim vešla noha do střevíčku. 
Šípková Růženka si pod prst zadře třísku, v pravděpodobně kómatu jí objeví princ, který jí znásilní a ona mu po čase porodí dvě děti. Není to až taková nádhera co? Skutečné pohádky jsou o princích, co nemyslí moc na ochranu ani nemají jenom jednu vyvolenou a o princeznách, které otěhotní a často ten příběh vůbec nepřežijí.... 

Co mě na tom rozčiluje? Hlavně to, že pohádky miluju. Vyrostla jsem na disney princeznách a na pravé lasce a dalších podobných blbostí viz. létající koberec, jednorožci a dál. V tu dobu jsem tomu věřila a viděla jsem svět jako jedno obrovské dobrodružství. Což je pravda, ale v naprosto jiném světle. 
Princezny se nebudí s rozmazanou řasenkou a nevypadají jako mývalové. Mají nekonečnou zásobu šatů a dokonce to preferují před teplákama nebo džínama. Taky mají obrovské oči, což by ve skutečném světě působilo trošku děsivě. Navíc většina z nich umí zpívat, což je zaručeně děsivý. 
Když nad tím tak přemýšlím, tak nikdo z nich tam nepije ani nekouří, což dává smysl, protože jsou to pohádky pro děti. Ve filmu pro dospělé by něco takového nemohlo nikdy chybět. 

Když si s někým budete dlouho hledět do očí, tak je pravděpodobné, že jeden z vás si bude říkat, že tomu druhému přeskočilo. A žádný padouch se vám nebude snažit ukrást království, ale spíš věneček. 
Pohádky nemají se skutečným světem vůbec nic společného a přesto na nich vyrůstáme a chceme být princezny, které najdou svého prince. V tomhle ohledu je bohužel pravděpodobnější, že vám doktor najde cystu na vaječníku. True story. 

Chtěla bych se jednou probudit v pohádce a zjistit, že mi princeznovské šaty ve skutečnosti sluší, že mám dokonalou pleť a nepotřebuju make up, že nemusím sportovat ani si hlídat linii, to ale připíšu spíš velikosti všech šatů než perfektní postavě. A chtěla bych potkat svého prince. Takového, co by mě nosil na rukou a chtěl se mnou strávit zbytek života. Potom bych se ale chtěla zase rychle probudit. Protože dokonalost je jak virus, který všechno otráví. Nikdo takový totiž není. A já bych měla pohádkový konec jen kvůli tomu, že bych toho vola nejspíš brzo zabila a nebo bych umřela nudou.
Vrátila bych se k tomu padouchovi, který mě chtěl na začátku a který měl svůj vlastní život. Protože s ním by byl život nejspíš zábava. Ukradli bychomPegase, džinovu lampu a bydleli bychom v ledovém království. 

To je to, co mě tak hrozně rozčiluje na pohádkách. Hrozně moc bych jednu chtěla. Ale vím, že ve skutečnosti by to bylo úplně jinak. Představa je to krásná. Ale moje představy jsou jako malé nafouknuté bubliny. Létají všude kolem mě a praskají jedna za druhou. Když mám štěstí, tak mě netrefí mezi oči a nevybouchnout....