Mark Watney je přesně ten typ člověka, s kterých chcete ztroskotat na opuštěném ostrově. Nejprve jsem si ani nezjišťovala, o čem to má být. Myslela jsem si, že to bude scifi, kdy Marka přijde zachránit marťanská kolonizace. Opak byl pravdou. Tahle knížka je doopravdy jenom o jednom muži. Králi Marsu. Je to jako číst moderního Robinsoa Crusoa. Robinson ztroskotal a Mark byl zanechát na Marsu, protože jeho posádka byla přesvědčená, že je mrtvý.
Už dlouho jsem nečetla tak zábavnou knížku. Takovou, kdy musíte dusit smích, aby si lidé okolo vás nemysleli, že jste blázen. Není jedna z věcí, o které se musíte bát, když jste sami na Marsu. Možná hlavně tohle dělá tu knížku tak speciální. Ten smysl pro humor. Sám na opuštěné ledové planetě a stejně neztrácí svojí dobrou náladu. Jasně, že je to docela dost průser a pravděpodobně brzo umře, ale proč nevyužít trochu nepravděpodobnosti a nepokusit se přežít?
Nekonečně počítání vody, jídla, zásob, kyslíku. Neustálá kontrola všech zařízení. Protože když selže něco životně důležitého, tak už je jedno, co bude dál, protože Mark umře. Mark „umírá“ v průběhu celé knihy. Protože Mars se ho prostě snaží zabít, všemi způsoby. Pochopí to i sám Mark a některé krabičky s jídlem sám označí „Na den, kdy se mě Mars znovu pokusí zabít a selže“. Jediné, co mu dělá společnost, jsou televizní seriály ze 70. let, disco a knihy Agathy Christie. Jsou to všechno věci, které našel mezi věcmi posádky, které si tam přivezli sebou, aby je zabavili ve chvílích volna. O Markovi byste měli vědět druhou věc, nesnáší disco. Ale je s ním uvězněn na opuštěné planetě a v hudebním směru nemá na výběr.
Co dalšího byste měli vědět? Je to botanista a inženýr, ale hlavně je to týpek, který byl vybraný pro svého veselého ducha a schopnost spravovat věci. Občas si poradí tak neočekávaně, že i v NASA se škrábou na hlavě. Možná je občas dobře, že si dělá, co chce. Kdyby NASA viděla, co jim dělá s přístroji, jak si je upravuje k obrazu svému, tak by možná uronili slzu. Robinson Crusoe dokázal přežít na ostrově téměř z ničeho a vybudoval si tam domov. Mark bohužel nemá takový luxus. Na Marsu nic neroste, bez vesmírného skafandru by nepřežil ani minutu, kvůli kyslíku a mrazivé teplotě. A jeho zásoby měly vydržet jenom jeden měsíc.
A teď by potřeboval vydržet aspoň čtyři roky a dostat se tisíc kilometrů daleko, kdy by měla přistát další výprava. Než ale přiletí, tak dřív umře hlady. Ale kdybych měla umřít na opuštěné planetě, bylo by to s Markem. Protože jeho poslední věty a myšlenky by se točili kolem toho, jak moc nesnáší disco. Nebo proč v sedmdesátých lidi nosili tak dlouhý vlasy. Až po tomhle by se možná začal vztekat nad tím, že má umřít. Ale před tím by se snažil vymyslet, jak přežít. A jsem si téměř jistá, že by to vymyslel. Protože on je král Marsu (nikdo jiný na té planetě není), proto se cítí oprávněný k tomu, aby pojmenovával části povrchu a házel po okolí svoje výkaly. Když je samozřejmě nepoužije na hnojivo na brambory, které se snaží vypěstovat.
Trošku se bojím, že filmu se nepodaří zaznamenat všechny ty skvělý okamžiky, protože na to prostě nemá prostor. Na druhou stranu jen díky tomu, že se to zfilmovalo, jsem tuhle perlu našla. Na druhou stranu jsem si jistá, že okamžiky, kdy se lidé na Zemi snaží Markovi pomoc a vymyslet, jak ho dostat zpět, budou vymyslené mistrovsky a třeba doženou až k slzám. Protože jak říká Mark - lidé mají společný instinkt navzájem si pomáhat, i když vždycky existuje pár idiotů, kteří ten instinkt ignorují.
Recenze publikovaná také na Generace 21
Žádné komentáře:
Okomentovat