Než jsem se dostala do téhle škatulky, tak jsem byla ve škatulce: ráno vstaň, jdi do školy, uč se a chovej se. Nikdo mi neřekl, že ta další škatulka bude o tolik horší. Právě teď ale zírám do škatulky - TAK UŽ KONEČNĚ DOSPĚJ. A upřímně, do téhle se mi vážně nechce. Protože za ní následují škatulky, které mají tvar dudlíku, prstýnku a flašky s vínem.
Rozhodla jsem se, že dnes se přestěhuji do škatulky ve tvaru bílé knížky. Tahle knížka totiž existuje jenom kvůli mě a jenom já do ní můžu psát. Nechápu, že sem nechodím častěji, pár let zpátky jsem tady byla pořád a vždycky jsem tady byla šťastná.
Jenomže s mými škatulkami nejspíš otřáslo tornádo. Protože ty dospělé se mi pomíchali s těmi dětskými. A mě tohle pořadí přijde v pořádku. Protože škatulky nejsou jak korálky na náramku. Nemají pevné pořadí a nemusí nutně následovat za sebou všechny stejně.
Protože občas mám pocit, že musím jít po nalinkované cestě, abych se neztratila v lese. A také že existuje jenom jedno správné pořadí, kterým se má proskakovat škatulkami.
Nejsem si jistá, jestli mě do správný škatulky může vrátit jedna lekce jógy nebo sklenička vína, ale hádám, že se dám na stavění. Abych si ty svoje škatulky mohla postavit podle sebe. Abych se mohla chovat jako dítě a přitom být dospělá. Abych si z nich postavila domeček jako z lega a v něm bych mohla bloudit, jak dlouho budu chtít.
