Marťan - Andy Weir

Dramaticky komediální příběh o jednom muži na červené planetě, která se ho snaží zabít. To ale nepočítala s tím, že Mark je brouk Pytlík a Mack Giver v jednom. Kdo z koho! (Sázím na Marka, protože to on měl nápad udělat si ve vesmíru díru do skafandru a lítal by tam jako Iron Man, jako ten hrozně hustej Iron Man!) 

Mark Watney je přesně ten typ člověka, s kterých chcete ztroskotat na opuštěném ostrově. Nejprve jsem si ani nezjišťovala, o čem to má být. Myslela jsem si, že to bude scifi, kdy Marka přijde zachránit marťanská kolonizace. Opak byl pravdou. Tahle knížka je doopravdy jenom o jednom muži. Králi Marsu. Je to jako číst moderního Robinsoa Crusoa. Robinson ztroskotal a Mark byl zanechát na Marsu, protože jeho posádka byla přesvědčená, že je mrtvý.

 Už dlouho jsem nečetla tak zábavnou knížku. Takovou, kdy musíte dusit smích, aby si lidé okolo vás nemysleli, že jste blázen. Není jedna z věcí, o které se musíte bát, když jste sami na Marsu. Možná hlavně tohle dělá tu knížku tak speciální. Ten smysl pro humor. Sám na opuštěné ledové planetě a stejně neztrácí svojí dobrou náladu. Jasně, že je to docela dost průser a pravděpodobně brzo umře, ale proč nevyužít trochu nepravděpodobnosti a nepokusit se přežít?

"Léto mizí v obzoru"

Proč je vždycky tak smutné, to loučení se s létem. Všichni jsou z něj vystresovaní, když má přijít. Holky šílí kvůli plavkové sezóně, všichni se snaží vymyslet ty nejlepší dovolené a zavládá všeobecná panika pro všechny studenty, kteří mají těsně před létem zkouškové a státnice.

Tady je několik důvodů, proč je to tak smutné:

• Nikdy jindy nám to tolik nesluší, jako když jsme opálení do bronzova, máme zdravou barvičku a jsme prohřátí a spokojení. Protože porovnávat letní a zimní fotky je vždycky tak trochu bída, protože to potom vypadá jako kdybych byli chodící mrtvolky bez barvy. 
• Skončilo nekonečné grilování, koktejly a popíjení. Zima tolik těhlech možností totiž nenabízí. Můžete si do termosky ukrývat svařák, ale to je společensky podporované až ve chvíli, kdy uhodí kruté mrazy a nikdy nemůžeme vědět, kdy to bude. Navíc popíjení na záhradce, balkónu nebo na dece je o tolik lepší, když je krásná letní noc.
• Přichází období vrstvení. Nestačí tričko a kraťasy na to, abychom mohli vyběhnout z domu. Chce to tílko, tričko, svetr, mikinu, šálu, čepici, rukavici, dvoje ponožky a bundu. A pak to chce jenom čekat na to, až přijde první sníh. Protože v bahně se procházet nedá. Osobně jsem milovník sněhu. Ale kdyby se dva měsíce držel nadýchaný a padal by pořád čerstvý. Potom by zase klidně mohl dát prostor jaru. 
• Začínají povinnosti. Ať je to kdokoliv, tak v září už přichází to nepříjemné. Práce, škola, nedej bože oboje, všechno se to kupí a nedá se před tím schovat. Před pár týdny by stačilo sbalit se na víkend a odjet na fesťák, pod stan nebo na výlet. Školní povinnosti jsou ale jako mor. Nemusíte je třeba udělat hned, ale vždycky se vrátí a zákeřně na vás zaútočí zezadu. Nejde se jich zbavit. Navíc nastává to období, kdy když chodíte do práce, tak se šíleně těšíte na pátek, který je ale jako pracovní den zkrácený na pohodu, v sobotu si sotva otevřete svojí oblíbenou knížku a dáte si skleničku vína a už se v neděli budíte s myšlenkami na pondělí. 
• Ráno je zima a tma. K tomu je skoro škoda říkat něco víc. Protože vytáhnout nohu do chladného temného pokoje je setsakramenstky těžký. Venku je tma a svět jako by říkal, že je správný zůstat v teplé vyhřáté postýlce a nevycházet. V tomhle ohledu držím basu s medvědy. Když je zima, tak by se mělo spát. Až do jara. Proto u mě osobně nastává jistá osobností hibernace, která mě utiší a připraví mě na to náročné temné období jménem zima. 

Na druhou stranu zima není to nejhorší, co se může stát....

• Je legální podporované a akceptované, že se lidi válejí v postelích mnohem víc. Protože není nic neobvyklého přijít domů (v mrazu a tmě) a zalézt si do postele. Navíc je to ještě prospěšnější pro páry, protože to podporuje mazlení - dvě těla vydají víc tepla než jedno. 
• Začíná období čajů. A není žádný nápoj, který bych pila radši než čaje v zimě. V létě se k nim dostanu jen za neobyčejně chladných dní, ale v zimě je můžu pít pořád. A můžu pořád obměňovat velikosti svých hrnků - za větší a větší. Už mám jeden litrový ale zjistila jsem, že čaj chladne rychleji než ho stíhám pít, ale na druhou stranu, když ten hrnek zvedám, je to jako den v posilovně.
• Půlku dne nemusíme vnímat, reagovat a můžeme se tvářit ospale. Protože je venku tma, sychravo, šedo, prší. Není nic lepšího, proč se nesnažit probudit a nikdo vás kvůli tomu nebude obviňovat.
• Dlouhé zimní večery podporují čtení. Počasí už není na grilování ani venkovní posezení, velkých venkovních akcí ubývá, a proto je znovu čas na čtení. Čtení na sluníčku je taky krásný, ale je to o síle vůle vydržet se smažit a ještě udržet pozornost na děj. Ale když je venku podivně, tak je nejlepší zalézt do postele (zase ta postel) a zůstat tam s knížkou. Příležitostně i se skleničkou vína, jestli už se začíná stmívat.

To by mohlo být na září jen odpichový bod. Protože v prosinci těch důvodů nastřádám mnohem víc. A budu mnohem víc pět ódu na léto a na to, jak chci být zase opálená. A pravděpodobně budu nadávat, že jsou Vánoce na bahně. Ale z té malé deprese, kterou jsem měla z odchodu léta, jsem se celkem hezky vyhrabala, když jsem si sepsala proč se vlastně těším na zimu. Navíc po ní vždycky přijde zase léto....