Rick Yancey - Pátá vlna

"Po první vlně zůstala pouze tma. Druhé vlně unikli jen ti šťastnější. A třetí vlnu přežili ti, kterým štěstí uniklo. Po čtvrté vlně platí jediné pravidlo: nevěř nikomu.Teď se blíží vlna pátá a po opuštěné dálnici prchá Cassie před Jinými, bytostmi, které jako lidé pouze vypadají. Jiní se potulují krajinou a zabíjejí na potkání; rozprášili poslední přeživší pozemšťany. Cassie věří tomu, že kdo zůstane sám, ten přežije. Pak se však setká s okouzlujícím a tajemným Evanem Walkerem, jenž je možná jedinou Cassiinou nadějí na záchranu jejího bratra – nebo dokonce jí samotné. Cassie si musí vybrat: mezi důvěrou a beznadějí, mezi vzdorem a kapitulací, mezi životem a smrtí. Vzdát se, nebo se sebrat a jít dál."

 Vždycky jsem ráda, když objevím nějakou novou knížku, která má originální nápad a nadchne mě. Takhle mi chvílemi připomínala Hostitele od Stephenie Meyer a to je jedna z mých oblíbených mimozemských knih.
V tomto příběhu se nad zemí zjeví mimozemská loď. A nikdo neví, proč přišli a co chtějí. Po vlnách přichází útoky a lidská populace se tenčí a ocitá se na hraně.
Nikdo už nemůže nikomu věřit, povedlo se něco, co udělala z každé žijící bytosti nepřítele. Sledovat příběh Cassie mi chvílemi přišlo trochu víc jako červená knihovnička nebo příběh jedné puberťačky, ale na druhou stranu je Cassie puberťačka, která žije na zemi sužované mimozemšťany. Také ale sledujeme příběh chlapce, který se ocitl ve vojenském táboře a přišel o svou rodinu. Všechny nitky a příběhy se zaplétají a spějí ke konci knížky, která jako by se svým příběhem teprve začínala.
Cassie sama bloudí poničeným světem a snaží se zjistit, kde je její bratr, kterého odvedli vojáci. Ale mezitím si musí hlídat záda a nesmí nikomu věřit. Možná až na Evana, který se zničeho nic objeví a zdá se jako dokonalý spojenec.

Marťan - Andy Weir

Dramaticky komediální příběh o jednom muži na červené planetě, která se ho snaží zabít. To ale nepočítala s tím, že Mark je brouk Pytlík a Mack Giver v jednom. Kdo z koho! (Sázím na Marka, protože to on měl nápad udělat si ve vesmíru díru do skafandru a lítal by tam jako Iron Man, jako ten hrozně hustej Iron Man!) 

Mark Watney je přesně ten typ člověka, s kterých chcete ztroskotat na opuštěném ostrově. Nejprve jsem si ani nezjišťovala, o čem to má být. Myslela jsem si, že to bude scifi, kdy Marka přijde zachránit marťanská kolonizace. Opak byl pravdou. Tahle knížka je doopravdy jenom o jednom muži. Králi Marsu. Je to jako číst moderního Robinsoa Crusoa. Robinson ztroskotal a Mark byl zanechát na Marsu, protože jeho posádka byla přesvědčená, že je mrtvý.

 Už dlouho jsem nečetla tak zábavnou knížku. Takovou, kdy musíte dusit smích, aby si lidé okolo vás nemysleli, že jste blázen. Není jedna z věcí, o které se musíte bát, když jste sami na Marsu. Možná hlavně tohle dělá tu knížku tak speciální. Ten smysl pro humor. Sám na opuštěné ledové planetě a stejně neztrácí svojí dobrou náladu. Jasně, že je to docela dost průser a pravděpodobně brzo umře, ale proč nevyužít trochu nepravděpodobnosti a nepokusit se přežít?

"Léto mizí v obzoru"

Proč je vždycky tak smutné, to loučení se s létem. Všichni jsou z něj vystresovaní, když má přijít. Holky šílí kvůli plavkové sezóně, všichni se snaží vymyslet ty nejlepší dovolené a zavládá všeobecná panika pro všechny studenty, kteří mají těsně před létem zkouškové a státnice.

Tady je několik důvodů, proč je to tak smutné:

• Nikdy jindy nám to tolik nesluší, jako když jsme opálení do bronzova, máme zdravou barvičku a jsme prohřátí a spokojení. Protože porovnávat letní a zimní fotky je vždycky tak trochu bída, protože to potom vypadá jako kdybych byli chodící mrtvolky bez barvy. 
• Skončilo nekonečné grilování, koktejly a popíjení. Zima tolik těhlech možností totiž nenabízí. Můžete si do termosky ukrývat svařák, ale to je společensky podporované až ve chvíli, kdy uhodí kruté mrazy a nikdy nemůžeme vědět, kdy to bude. Navíc popíjení na záhradce, balkónu nebo na dece je o tolik lepší, když je krásná letní noc.
• Přichází období vrstvení. Nestačí tričko a kraťasy na to, abychom mohli vyběhnout z domu. Chce to tílko, tričko, svetr, mikinu, šálu, čepici, rukavici, dvoje ponožky a bundu. A pak to chce jenom čekat na to, až přijde první sníh. Protože v bahně se procházet nedá. Osobně jsem milovník sněhu. Ale kdyby se dva měsíce držel nadýchaný a padal by pořád čerstvý. Potom by zase klidně mohl dát prostor jaru. 
• Začínají povinnosti. Ať je to kdokoliv, tak v září už přichází to nepříjemné. Práce, škola, nedej bože oboje, všechno se to kupí a nedá se před tím schovat. Před pár týdny by stačilo sbalit se na víkend a odjet na fesťák, pod stan nebo na výlet. Školní povinnosti jsou ale jako mor. Nemusíte je třeba udělat hned, ale vždycky se vrátí a zákeřně na vás zaútočí zezadu. Nejde se jich zbavit. Navíc nastává to období, kdy když chodíte do práce, tak se šíleně těšíte na pátek, který je ale jako pracovní den zkrácený na pohodu, v sobotu si sotva otevřete svojí oblíbenou knížku a dáte si skleničku vína a už se v neděli budíte s myšlenkami na pondělí. 
• Ráno je zima a tma. K tomu je skoro škoda říkat něco víc. Protože vytáhnout nohu do chladného temného pokoje je setsakramenstky těžký. Venku je tma a svět jako by říkal, že je správný zůstat v teplé vyhřáté postýlce a nevycházet. V tomhle ohledu držím basu s medvědy. Když je zima, tak by se mělo spát. Až do jara. Proto u mě osobně nastává jistá osobností hibernace, která mě utiší a připraví mě na to náročné temné období jménem zima. 

Na druhou stranu zima není to nejhorší, co se může stát....

• Je legální podporované a akceptované, že se lidi válejí v postelích mnohem víc. Protože není nic neobvyklého přijít domů (v mrazu a tmě) a zalézt si do postele. Navíc je to ještě prospěšnější pro páry, protože to podporuje mazlení - dvě těla vydají víc tepla než jedno. 
• Začíná období čajů. A není žádný nápoj, který bych pila radši než čaje v zimě. V létě se k nim dostanu jen za neobyčejně chladných dní, ale v zimě je můžu pít pořád. A můžu pořád obměňovat velikosti svých hrnků - za větší a větší. Už mám jeden litrový ale zjistila jsem, že čaj chladne rychleji než ho stíhám pít, ale na druhou stranu, když ten hrnek zvedám, je to jako den v posilovně.
• Půlku dne nemusíme vnímat, reagovat a můžeme se tvářit ospale. Protože je venku tma, sychravo, šedo, prší. Není nic lepšího, proč se nesnažit probudit a nikdo vás kvůli tomu nebude obviňovat.
• Dlouhé zimní večery podporují čtení. Počasí už není na grilování ani venkovní posezení, velkých venkovních akcí ubývá, a proto je znovu čas na čtení. Čtení na sluníčku je taky krásný, ale je to o síle vůle vydržet se smažit a ještě udržet pozornost na děj. Ale když je venku podivně, tak je nejlepší zalézt do postele (zase ta postel) a zůstat tam s knížkou. Příležitostně i se skleničkou vína, jestli už se začíná stmívat.

To by mohlo být na září jen odpichový bod. Protože v prosinci těch důvodů nastřádám mnohem víc. A budu mnohem víc pět ódu na léto a na to, jak chci být zase opálená. A pravděpodobně budu nadávat, že jsou Vánoce na bahně. Ale z té malé deprese, kterou jsem měla z odchodu léta, jsem se celkem hezky vyhrabala, když jsem si sepsala proč se vlastně těším na zimu. Navíc po ní vždycky přijde zase léto.... 

Všechny malé zázraky - Jennifer Nivenová

Když Finch potkal Violet, život najednou začal dávat smysl....

Takhle knížka jako kdyby ukazovala, proč život občas dává smysl a občas ne. Ale hlavně to, že každý z nás to vidí úplně jinak. Střídání pohledů Finche a Violet ukazuje, jak nádherně rozdílný máme všichni na věci pohled. 

Finch je zvláštní a v okolí známý jako Magor. Přitom se jenom potýká s bipolární poruchou. Dělá věci, ke kterým ostatní nemůžou najít odvahu a nebojí se ničeho. Ale nedokáže najít smysl života. Kolikrát se stane, že prostě nedokáže ráno najít důvod, proč vstát z postele. Občas jako by ho od okolního světa oddělovala hladina vody, kterou nedokáže překonat a jenom se přes ní dívá na rozmazaný živý svět.

Ale potom potká Violet. Která mu ukáže smysl života. 

Violet ale taky není holka plná života. Právě jí umřela sestra a potácí se v zármutku, krizi identity a strachu. Právě Finch jí z toho pomůže se dostat. 

Jsou to dva mladí ztracení lidé, kteří si navzájem ukáží, jak krásný by mohl být život. 

Najdou spolu všechny malé zázraky. 

Takhle knížka je takovým malým zázrakem. 

Finch a Violet se setkají na okraji školní zvonice. A ani jednomu z nich není jasné, kdo právě zachránil koho. 

Při čtení jsem si nebyla jistá, jestli se usmívat nebo brečet. Protože chvílemi se to zdá temné, depresivní a ponuré. V další se objeví slunce. 

Stejně tak to bylo i s koncem. Nic není černobílé a jasné. 

Violet a Finch společně prožívají svou první lásku, objevují krásy Indiany a našli v sobě navzájem důvod, proč se radovat. Ale každý z nich má i své vlastní temné stránky a ukazuje se, že se s nimi musí vyrovnat sami. 

"Co kdyby život fungoval tímhle způsobem? Kdyby se skládal jen ze šťastných částí, z ničeho hrozného, z ničeho ani trochu nepříjemného? Co kdybychom z něj mohli vystříhat všechno špatné a nechat si jen to dobré? To je to, co chci pro Violet - dát jí jen to dobré, chránit ji před zlým, tak, aby všude kolem nás nebylo nic jiného než dobro."

Ani teď si nejsem jistá, nakolik jsem si oblíbila hlavní postavy. Ale obě mě uchvátili. Žádná z nich totiž nebyla hrdinská a neměla ve všem vždycky jasno. A proto se mi tak líbí, že se nedokážu rozhodnout, jaký z nich mít pocit. Protože mi to často trvá i ve skutečném světě. Tam, kde jsou lidé protivní, náladoví a občas prostě nevědí, co skutečně chtějí. 

Mě jako první uchvátila nádherná obálka a to se mi upřímně moc často nestává. A potom ten název. Všichni v životě čekáme na nějaký zázrak, který se nám stane a dá všemu smysl. Ale při čtení téhle knížky mi došlo, že všude jsou všechny malé zázraky. 

A ještě neuvěřitelnější je ten pocit, který po dočtení zůstane. Ta nerozhodnost mezi tím, jestli brečet nebo se smát....

 

 Za recenzní výtisk bych chtěla poděkovat nakladatelství YOLI!

Swallow

Eleanor a Park

O téhle knížce jsem neustále slyšela kolem sebe, obálka na mě nenápadně pomrkávala a já už dál nedokázala odolat. A je dobře, že jsem se k tomu konečně odhodlala.
Na první lásce je vždycky něco tak křehkého a sladkého. Život na střední už je často sám o sobě dost obtížný, navíc když si ještě musíte hlídat své postavení mezi spolužáky.
Park je na hraně mezi vyvrhelem a tím populárním. Je tam naprosto spokojený. Populární děcka ho nechávají být a nikdo ho nešikanuje. Neudělal by nic, aby svoje postavení ohrozil. Až do chvíle, kdy do autobus vejde nová holka. Baculatá zrzka, která se právě přistěhovala. Park ji vedle sebe nechá sedět v autobuse, ale není z toho vůbec naštvaný.
Až časem se mezi nimi vyvine tiché přátelství, z tichého přátelství se přesunou k porozumění a tam už je to jenom kousek k přitažlivosti.
Nejhezčí na tom je, že jsou to prostě dvě dospívající děti. Park je napůl Korejec, a proto ze sebe má deprese, že vypadá jako holka. Ale jinak si žije svůj nekomplikovaný tichý život ve svojí obyčejné rodině. Z téhle bubliny ho vytáhne až tahle ztřeštěná holka. Eleanor žije s bandou svých dalších sourozenců u svého nevlastního otce a jen stěží se kouká, jak to její máma zvládá. Nosí zvláštní oblečení a snaží se, co nejlépe skrýt svou nadváhu. Park se bojí, že není dostatečně mužný a Eleanor trpí myšlenkou, že nemá dostatek ženské krásy. Když jsou ale spolu tak dokáží objevit to nejlepší.

Tahle knížka plyne jako voda. Ukazuje, jak těžký je život, když nemáte ani na to nejnutnější a jak důležité je mít přátele. Tenhle netradiční pár přivedly dohromady komiksy a hudba. Proto mě uchvátila už samotná obálka, která vystihuje z knížky to hlavní.

 Tahle zrzavá baculatá holka a ten divnej Asiat. Jestli tohle nezní kouzelně, tak už nevím, co by mohlo. Protože tohle ani nelze nazvat tím, že protiklady se přitahují. Tohle jsou dva lidé z naprosto rozdílných podmínek, jinak vychovaní a naprosto charakterově rozdílní. A přesto si k sobě najdou cestičku a zjistí, že je vydlážděná z kamene a že jen po ní jim přijde bezpečné chodit....

Mystifikace pohádek

Slovo: MYSTIFIKACE
Význam: úmyslné klamání, šíření nepravdivých zpráv, předstírání něčeho

Všichni chceme pohádkový život. Ale když se nad tím zamyslím, tak by nikdo nechtěl život na základě pohádek bratří Grimmů. To jsou ty pravé pohádky, které byly určeny dospělým. A ti si je ve své lenosti přetvořili a uspávali s nimi děti. 
Sestry popelky si usekly prsty na nohou, aby se jim vešla noha do střevíčku. 
Šípková Růženka si pod prst zadře třísku, v pravděpodobně kómatu jí objeví princ, který jí znásilní a ona mu po čase porodí dvě děti. Není to až taková nádhera co? Skutečné pohádky jsou o princích, co nemyslí moc na ochranu ani nemají jenom jednu vyvolenou a o princeznách, které otěhotní a často ten příběh vůbec nepřežijí.... 

Co mě na tom rozčiluje? Hlavně to, že pohádky miluju. Vyrostla jsem na disney princeznách a na pravé lasce a dalších podobných blbostí viz. létající koberec, jednorožci a dál. V tu dobu jsem tomu věřila a viděla jsem svět jako jedno obrovské dobrodružství. Což je pravda, ale v naprosto jiném světle. 
Princezny se nebudí s rozmazanou řasenkou a nevypadají jako mývalové. Mají nekonečnou zásobu šatů a dokonce to preferují před teplákama nebo džínama. Taky mají obrovské oči, což by ve skutečném světě působilo trošku děsivě. Navíc většina z nich umí zpívat, což je zaručeně děsivý. 
Když nad tím tak přemýšlím, tak nikdo z nich tam nepije ani nekouří, což dává smysl, protože jsou to pohádky pro děti. Ve filmu pro dospělé by něco takového nemohlo nikdy chybět. 

Když si s někým budete dlouho hledět do očí, tak je pravděpodobné, že jeden z vás si bude říkat, že tomu druhému přeskočilo. A žádný padouch se vám nebude snažit ukrást království, ale spíš věneček. 
Pohádky nemají se skutečným světem vůbec nic společného a přesto na nich vyrůstáme a chceme být princezny, které najdou svého prince. V tomhle ohledu je bohužel pravděpodobnější, že vám doktor najde cystu na vaječníku. True story. 

Chtěla bych se jednou probudit v pohádce a zjistit, že mi princeznovské šaty ve skutečnosti sluší, že mám dokonalou pleť a nepotřebuju make up, že nemusím sportovat ani si hlídat linii, to ale připíšu spíš velikosti všech šatů než perfektní postavě. A chtěla bych potkat svého prince. Takového, co by mě nosil na rukou a chtěl se mnou strávit zbytek života. Potom bych se ale chtěla zase rychle probudit. Protože dokonalost je jak virus, který všechno otráví. Nikdo takový totiž není. A já bych měla pohádkový konec jen kvůli tomu, že bych toho vola nejspíš brzo zabila a nebo bych umřela nudou.
Vrátila bych se k tomu padouchovi, který mě chtěl na začátku a který měl svůj vlastní život. Protože s ním by byl život nejspíš zábava. Ukradli bychomPegase, džinovu lampu a bydleli bychom v ledovém království. 

To je to, co mě tak hrozně rozčiluje na pohádkách. Hrozně moc bych jednu chtěla. Ale vím, že ve skutečnosti by to bylo úplně jinak. Představa je to krásná. Ale moje představy jsou jako malé nafouknuté bubliny. Létají všude kolem mě a praskají jedna za druhou. Když mám štěstí, tak mě netrefí mezi oči a nevybouchnout....
  

Summer night

Někdy bych si přála, aby se čas dal zachytit v přesýpacích hodinách. Mohla bych si v něm uložit čas, kdy jsem na nic neměla náladu, ale jednou budu brečet nad tím, jak jsem tu chvíli promrhala.
Někdo možná v životě nezažil chvíle, kdy by se schoulil na posteli a jen proležel většinu dne před televizí. Ty, co pořád pláčou, že to nemůžou mít, si to častokrát jenom nedovolí. Jsou věci, co se musí udělat. Ale zametání podle mě ještě nikomu neuteklo.
Největší neřestí studenta jsou pro mě seriály. Je tak lehké lehnout si a pozorovat jiný svět, jiné lidi a odpoutat se od svých problémů.
Proč nemůžu mít tak zábavný život jako ty lidi v seriálu? Proč nemůžu mít .....? (Můžu doplnit cokoliv mě právě štve.) Ale odpověď je, že ani oni nejsou dokonalý. Ty momenty, které kamera nezachytila, můžou být právě ty, kdy se herci válí na gauči, jedí chipsy a pozorují životy někoho jiného.
Poslední dobou mám totiž pocit, že mrhám svým časem a že ostatní žijou zábavnější životy. Ale všichni jsme víceméně stejní. Všichni jsme občas osamocení a nešťastní.

Ráno jsem vstala s tím, že před sebou nemám žádné větší povinnosti. Můžu si den využít tak jak budu chtít. Pomyslela jsem si, že bych mohla jít na kolo. Představila jsem si, co bych měla mít na sobě. V současných teplotách kolem třicítky by bylo nejlepší nemít nic. Asi není nejlepší nápad začínat zrovna v tomhle počasí jezdit na kole, to odhodlání už mám pár let.
Mohla bych si umýt okna. Koukám se, jak je venku nádherně a teploty pořád stoupají. Hned by se mi ten den pozoroval příjemněji. Ale zrovna v tuhle chvíli do oken paří dopolední sluníčko a už jen pomyšlení na to lopotění se mě přiměje se zpotit.
Sednu si na balkón a rozhodnu se číst knížku. Po pár minutách cítím, jak mi kolem nosu stékají čůrky potu kolem brýlí. Dojde mi, že tímhle tempem si zvládnu vytvořit nádherné mývalí oči a na obličeji mi vyniknou zejména a jedině kruhy pod očima.
Zkusím rozhodit sociální sítě a uvidím, kdo se chytne. Pryč, pryč, zaneprázdněná, radši se ukopu nudou než psát téhle, zas tak dobře se neznáme, pryč, nemluvíme spolu.
V další chvíli zjišťuju, že sedím na posteli a před sebou mám vysypaný obsah peněženky. Lístky na vlak vyhodit, kartičky do obchodu srovnat podle nejnovějšího a nejpoužívanějšího pořadí, zděšení nad stavem financí a je to krásně uspořádaná peněženka po dalších pár týdnů.
Dvanáct? Čas uvařit oběd. Než se uvaří tak dostanu hlad. Sedím před troubou, potím se a pozoruji ten krásný zeleninový zapékající se výtvor. A vůbec na něj nemám chuť. Počkám půl hodiny, a když hlad pořád nepřichází, tak se z nudy najím. A potom za hodinu znovu, když konečně přijde hlad.
Tentokrát už je vážně moc horko na to cokoliv dělat. Měla jsem se radši hecnout dopoledne. Střídavě tedy ležím na sluníčku a v posteli a potím se.
Večer konečně zajde pomalu sluníčko a ustane ten pařák. Jenomže už je devět a to nemá cenu jít pracovat. Jdu si zaběhat. Protože je zrovna západ slunce a je to taková nádhera. Až do chvíle, kdy vběhnu do lesa a začnu si představovat všechny úchyly a násilníky. Možná by bylo rozumnější chodit brzo ráno, kdybych se zvládla vykopat ven. Ale co kdybych narazila na insomnistu úchyla? Asi si nepomůžu. S husí kůží probíhám lesem a je mi úplně jedno, že okolní teplota neodpovídá tomu mrazení, které cítím na kůži. Ale když vyběhnu ven, tak už vidím znovu ten krásný západ slunce. To je nádhera. Při tomhle se přeci nepřepadá.
Teď konečně si můžu dát skleničku červeného a cítím, jak ten den odplynul. Naprosto dokonalý den. A zároveň den, kdy jsem neudělala vůbec nic. Jednou na to budu s láskou vzpomínat. Moje máma vždycky říká, že s naprostou jistotou na to budu vzpomínat až budu mít děti.
Proto by se mi hodily ty přesýpací hodiny. Uzavřela bych ten den a zajímalo by mě, jak ho využiju pak. Hádám, že stejně.....

Bez telefonu ani ránu

První věc, kterou automaticky udělám, když přijdu do hospody, je ta, že si položím telefon na stůl. Další věc, kterou udělají moji epláčtí přátelé je ta, že začnou hledat zásuvky. Jestliže je zásuvka jenom jedna, tak se pořádník určuje na základě zbývajících procent. Sedím tu přeci jen s přáteli, kteří se mají rádi a nenecháme někoho trpět jenom s pěti procenty. 
Konečně si už zvládnu objednat víno. Zvládnu ještě napsat mámě, že jsem na pivu. Pak se podívám po datlujících kámoškách a dojde mi, že musím počkat až na mě přijde řada s mluvením. Jako ženy jsme možná přizpůsobené na multitasking, ale monolog mezi ně nepatří. 
Navíc mi dojde, že já do konverzace už dávno patřím, jenom jsem si jí nevšimla. Protože konverzace se odehrává ve skupině na Whatsaapu, kde se zjišťuje, kdy dorazí ta poslední. Proto se přidám k ostatním u stolu a napíšu do skupiny, že už tu dávno jsem a ať sebou sakra pohne. Protože přichází o hodně co? Potom konečně už totiž následuje skutečná konverzace. Čtyř skutečných lidí a potom ještě další online konverzace. 
Většinou sázím na to, že když sedíme u stolu čtyři, tak minimálně jeden člověk na mě zbyde, když si všichni ostatní budou psát na telefonu. Hrozně ráda proto nadávám, že jim všem ty telefony seberu. A svůj telefon si pro jistotu schovám do kapsy, aby nikdo takovou prasárnu nemohl udělat mě. 
Příležitostně se totiž k online pisatelům přidám a tak zavládne u stolu na chvíli ticho. Většinou se dokážu aspoň na omezený čas donutit, abych si nekontrolovala telefon. Ale stejně je hezký, když ho mám na očích a vím, že mi nic neuteče. Jsem si jistá, že mi neuteče nějaký důležitý status, jako například že zvolili nového prezidenta, že na fejsbůku řádí nová výzva a nebo že kámoš měl k večeři lososa. 
Po pár vínech si dáme společný selfie, abysme věděly, jak skvěle jsme se bavily. A my jsme se bavily. Jenom to nebylo bohužel úplně celou dobu spolu. 
A příště půjdu znovu. Protože tam bylo víno. A živý lidi.

Posmrtné křeče

Přemýšlela jsem nad tím. A nikdy jsem neumřela ani mi neamputovali končetinu. Ale metafora je taky živoucí prostředek, který můžu použít.
Právě teď mám pocit, že se ve mě odehrávají posmrtné křeče. Protože mám pocit, že ve mě pořád žije něco, co už by mělo dávno zemřít. A na druhou stranu mám pocit, že už to umřelo.
Nikdy nepřestanu být fascinována světem a lidmi v něm. To, že dokážeme někoho potkat a bavit se s ním, jako kdyby to byl náš nejlepší přítel. Možná byl v minulém životě. Možná je to jen spřízněná duše. A pak poznáme někoho o kom okamžitě víme, že si s ním nebudeme rozumět.
Občas potkávám lidi a mám touhu se s nimi bavit. Ale pak si z nějakého důvodu vyberu někoho jiného. Někoho s kým se budu víc smát. Nebo kdo mě pochopí.
Ale ta nejzvláštnější věc, co mi došla, je ta, že někteří lidé nás proměňují. V ten okamžik, kdy s nimi mluvíme, kdy s nimi jsme, tak nás mění.
Potkala jsem někoho, s kým když jsem byla, tak mě napadaly myšlenky, věty a skutky, které jsem nechápala. Jako kdyby ve mě probouzel něco, co jsem já sama nezvládla.
A teď, když jsem to ztratila, tak to nejsou jenom posmrtné křeče po někom, ale také po sobě samé. Ztratila jsem tu část sama sebe, kterou mi dával.
A já vím, že to v sobě pořád mám. Občas se to ve mě zachvěje a probudí. Ale já vím, že to už jsou jen pozůstatky. Že to už není skutečné. Že jsou to jenom záchvěvy vzpomínek. Něco, co moje tělo není schopné opustit ihned.
Stejně tak je to nejspíš s amputovanou končetinou. Možná se to na to hodí ještě víc než posmrtné křeče.
Protože už to tam není. Ale pořád to cítíme. Protože to bylo tak přirozenou součástí, že teď, když je to pryč, tak můj mozek si pořád není jistý, jestli je to skutečně pryč.
Kdyby mi teď usekli prst. Tak bych se stejně snažila ho ještě používat. Možná by mě občas svědil. Ale přitom už by tam nebyl.
Stejně je to ale se vším.
Takže teď mám pocit, že to pořád cítím.
Ale je jenom otázkou času než to odezní. Než to přestane bolet. Svědit. Než si zvyknu, že to tam prostě chybí. Že to nadobro umřelo. A že už nepřijde žádný záchvěv.
Protože teď budu čekat až mi naroste prst lepší. Znovu mluvím v metaforách.
Myslím tím jenom to, že si počkám na někoho, kdo ve mě probudí znovu to, co už jednou umřelo. Protože něco takového se můžu znovu probudit. Nebo to může znovu dorůst. Nehledě na to, jak to bolelo když jsem o to přišla. Nejsem přeci jediná, kdo zažívá posmrtné křeče. I když mám takový pocit.
Protože s tímhle mi často pomůže to, že si sednu ven a nad sebou mám celou noční oblohu. Pak si říkám, kolik asi lidí sedí právě někde stejně jako já a něco je bolí. A nebo jsou štastní.
Protože v takovou chvíli si řeknu, že jsem přeci jen šťastná, že mám aspoň sama sebe. A že si budu muset jen počkat, až přestanu cítit ten useklý prst....

Padat volným pádem

Jednou jsem slyšela, že jsou ženy jako opice. Protože se potřebují vždycky držet nějaké liány (alias chlapa), ale nepustí ji, dokud se pevně nedrží nějaké jiné. A znám tolik případů, kdy je to pravda. Ale znám i opice, který si v klidu sedí na stromě a pozorují to dění okolo. Až do chvíle, kdy se jim nepřiplete nějaká liána do cesty. Poté už se jí drží. Je to nejspíš děsivé pustit se a nevědět, kde se můžete chytnout příště.

Možná je to chytřejší držet se na jednom místě, až do chvíle, kdy se nebudete někde držet ještě pevněji.

Já jsem totiž nikdy moc chytrá nebyla. Držela jsem se jedné liány a nechala si jí celou obmotat kolem těla. Ale v momentě kdy jsem zjistila, že mě škrtí, jsem se pustila a padala volným pádem.

To mi ale pomohlo jenom k tomu, abych se zapletla do další a další.

Takže jsem pokaždé skončila pevně obmotána. Možná proto mi nevadilo padat volným pádem. Pocítím trošku volnosti po dobrovolném uvěznění.

Teď můžu jenom pozorovat tu divočinu, kde jsou jedni uvězněni, druzí hledají kam přeskočit a čeho se chytit. A někteří jenom padají volným pádem...

Nikdy jsem nechápala tu svojí potřebu obvázat se tak pevně. Nechtěla jsem nejspíš prostě spadnout. Až na to, že mě takhle potřeba stále pár modřin. Protože prostě nepatřím mezi nejchytřejší opice. Dělám to jinak. A jsem tak neschopná, že ani nemůžu jít na ten strom a na všechno se dívat z dálky. Protože i když jsem už tolikrát chtěla, vždycky jsem se po cestě do něčeho zapletla, zamotala. A poté už dobrovolně zůstala. 

Teď mi došlo, že se držím na něčem, kde nejsem sama. A nemůžu přijít na to, jak pevně se držím. Protože jsem se obmotala znovu tak pevně, že to bolí. Jenže mi došlo, že se teď nemůžu držet. Protože jestli vyklouznu a vrátím se ke svému volnému pádu, tak to bude kvůli tomu, že se tam prostě nedalo udržet.

Možná se budu chvíli držet zuby nehty. Ale liány by tu měly být od toho, aby nás podržely ne? Aby nás nenechaly spadnout. A vždycky nejde jen o to udržet se.

Protože někdy to chce prostě něco, co nás podrží. Protože jen tak to může fungovat bez modřin...

Muž jménem Ove - Fredrik Backman

Muž jménem Ove

Ove je stárnoucí muž, který se pokouší o sebevraždu. Podivné je, jak se může z něčeho takového stát humorná kniha, která neskončí hned na první stránce. Ale Ove je prostě jenom hrozný v umírání. Nikdy mu to tak úplně nevyjde. 

Poté co mu zemře žena a po půl roce ho navíc vyhodí z práce už nemá pro co by žil. Proto zruší předplatné novin, telefon a rozhodne se pro sebevraždu.

Ale neočekává, že se jeho život o tolik změní potom co mu noví sousedé nacouvají do poštovní schránky. Přestože se Ove zdá jako ten nejzahořklejší a neprotivnější stařík, kterého můžete potkat, tak opak je pravdou. Jenom má svoje vlastní měřítka. Například to jakým kdo jezdí autem. Pro něj to byl vždycky saab. Takže lidi posuzuje hlavně na základě značky auta. 

Je to hořkosladký příběh muže, který se opakovaně pokouší o sebevraždu a mezitím vzpomíná na svůj život a na svou ženu. Podivné humorné situace střídají bolestné a smutné vzpomínky. Pohled do hlavy stárnoucího muže a o tom, jak vidí jak moc se proměnila současná společnost. Navíc ho neustále pronásleduje vypelichaná kočka s půlkou ocasu, kterou narozdíl od Oveho netrápí vůbec nic.

Ove má svoje denní rituály, jako například ranní obchůzku v šest ráno, aby zkontroloval, jestli někoho v noci nevykradli a jestli je všechno v pořádku. S notýskem kontroluje auta, která by mohla překročit parkovací dobu na dvacet čtyři hodin a hlídá, aby v obytné oblasti nikdo nejezdil autem. Protože cedule, kterou tam sám nechal pověsit, to výslovně zakazuje. Samozvaný strážce pořádku. 

Jeho sousedi si možná myslí, že ho nic nezajímá, ale jeho jenom nezajímali jejich problémy. Protože měl na starosti důležitější věci. Prazvláštní stařík, který měl prostě jen moc velké srdce, ale to nikdo na první pohled neviděl.

Knížka by se dala přiřadit ke Stoletému staříkovi, kterého ale život unášel tak jak se mu zachtělo a on se prostě jenom vezl. Muž jménem Ove je pánem vlastního osudu, a proto se rozhodne zvolit si i čas vlastní smrti. Ale to by si na to musel najít čas a nemohl by ho pořád někdo s něčím otravovat....