Bez telefonu ani ránu

První věc, kterou automaticky udělám, když přijdu do hospody, je ta, že si položím telefon na stůl. Další věc, kterou udělají moji epláčtí přátelé je ta, že začnou hledat zásuvky. Jestliže je zásuvka jenom jedna, tak se pořádník určuje na základě zbývajících procent. Sedím tu přeci jen s přáteli, kteří se mají rádi a nenecháme někoho trpět jenom s pěti procenty. 
Konečně si už zvládnu objednat víno. Zvládnu ještě napsat mámě, že jsem na pivu. Pak se podívám po datlujících kámoškách a dojde mi, že musím počkat až na mě přijde řada s mluvením. Jako ženy jsme možná přizpůsobené na multitasking, ale monolog mezi ně nepatří. 
Navíc mi dojde, že já do konverzace už dávno patřím, jenom jsem si jí nevšimla. Protože konverzace se odehrává ve skupině na Whatsaapu, kde se zjišťuje, kdy dorazí ta poslední. Proto se přidám k ostatním u stolu a napíšu do skupiny, že už tu dávno jsem a ať sebou sakra pohne. Protože přichází o hodně co? Potom konečně už totiž následuje skutečná konverzace. Čtyř skutečných lidí a potom ještě další online konverzace. 
Většinou sázím na to, že když sedíme u stolu čtyři, tak minimálně jeden člověk na mě zbyde, když si všichni ostatní budou psát na telefonu. Hrozně ráda proto nadávám, že jim všem ty telefony seberu. A svůj telefon si pro jistotu schovám do kapsy, aby nikdo takovou prasárnu nemohl udělat mě. 
Příležitostně se totiž k online pisatelům přidám a tak zavládne u stolu na chvíli ticho. Většinou se dokážu aspoň na omezený čas donutit, abych si nekontrolovala telefon. Ale stejně je hezký, když ho mám na očích a vím, že mi nic neuteče. Jsem si jistá, že mi neuteče nějaký důležitý status, jako například že zvolili nového prezidenta, že na fejsbůku řádí nová výzva a nebo že kámoš měl k večeři lososa. 
Po pár vínech si dáme společný selfie, abysme věděly, jak skvěle jsme se bavily. A my jsme se bavily. Jenom to nebylo bohužel úplně celou dobu spolu. 
A příště půjdu znovu. Protože tam bylo víno. A živý lidi.