Summer night

Někdy bych si přála, aby se čas dal zachytit v přesýpacích hodinách. Mohla bych si v něm uložit čas, kdy jsem na nic neměla náladu, ale jednou budu brečet nad tím, jak jsem tu chvíli promrhala.
Někdo možná v životě nezažil chvíle, kdy by se schoulil na posteli a jen proležel většinu dne před televizí. Ty, co pořád pláčou, že to nemůžou mít, si to častokrát jenom nedovolí. Jsou věci, co se musí udělat. Ale zametání podle mě ještě nikomu neuteklo.
Největší neřestí studenta jsou pro mě seriály. Je tak lehké lehnout si a pozorovat jiný svět, jiné lidi a odpoutat se od svých problémů.
Proč nemůžu mít tak zábavný život jako ty lidi v seriálu? Proč nemůžu mít .....? (Můžu doplnit cokoliv mě právě štve.) Ale odpověď je, že ani oni nejsou dokonalý. Ty momenty, které kamera nezachytila, můžou být právě ty, kdy se herci válí na gauči, jedí chipsy a pozorují životy někoho jiného.
Poslední dobou mám totiž pocit, že mrhám svým časem a že ostatní žijou zábavnější životy. Ale všichni jsme víceméně stejní. Všichni jsme občas osamocení a nešťastní.

Ráno jsem vstala s tím, že před sebou nemám žádné větší povinnosti. Můžu si den využít tak jak budu chtít. Pomyslela jsem si, že bych mohla jít na kolo. Představila jsem si, co bych měla mít na sobě. V současných teplotách kolem třicítky by bylo nejlepší nemít nic. Asi není nejlepší nápad začínat zrovna v tomhle počasí jezdit na kole, to odhodlání už mám pár let.
Mohla bych si umýt okna. Koukám se, jak je venku nádherně a teploty pořád stoupají. Hned by se mi ten den pozoroval příjemněji. Ale zrovna v tuhle chvíli do oken paří dopolední sluníčko a už jen pomyšlení na to lopotění se mě přiměje se zpotit.
Sednu si na balkón a rozhodnu se číst knížku. Po pár minutách cítím, jak mi kolem nosu stékají čůrky potu kolem brýlí. Dojde mi, že tímhle tempem si zvládnu vytvořit nádherné mývalí oči a na obličeji mi vyniknou zejména a jedině kruhy pod očima.
Zkusím rozhodit sociální sítě a uvidím, kdo se chytne. Pryč, pryč, zaneprázdněná, radši se ukopu nudou než psát téhle, zas tak dobře se neznáme, pryč, nemluvíme spolu.
V další chvíli zjišťuju, že sedím na posteli a před sebou mám vysypaný obsah peněženky. Lístky na vlak vyhodit, kartičky do obchodu srovnat podle nejnovějšího a nejpoužívanějšího pořadí, zděšení nad stavem financí a je to krásně uspořádaná peněženka po dalších pár týdnů.
Dvanáct? Čas uvařit oběd. Než se uvaří tak dostanu hlad. Sedím před troubou, potím se a pozoruji ten krásný zeleninový zapékající se výtvor. A vůbec na něj nemám chuť. Počkám půl hodiny, a když hlad pořád nepřichází, tak se z nudy najím. A potom za hodinu znovu, když konečně přijde hlad.
Tentokrát už je vážně moc horko na to cokoliv dělat. Měla jsem se radši hecnout dopoledne. Střídavě tedy ležím na sluníčku a v posteli a potím se.
Večer konečně zajde pomalu sluníčko a ustane ten pařák. Jenomže už je devět a to nemá cenu jít pracovat. Jdu si zaběhat. Protože je zrovna západ slunce a je to taková nádhera. Až do chvíle, kdy vběhnu do lesa a začnu si představovat všechny úchyly a násilníky. Možná by bylo rozumnější chodit brzo ráno, kdybych se zvládla vykopat ven. Ale co kdybych narazila na insomnistu úchyla? Asi si nepomůžu. S husí kůží probíhám lesem a je mi úplně jedno, že okolní teplota neodpovídá tomu mrazení, které cítím na kůži. Ale když vyběhnu ven, tak už vidím znovu ten krásný západ slunce. To je nádhera. Při tomhle se přeci nepřepadá.
Teď konečně si můžu dát skleničku červeného a cítím, jak ten den odplynul. Naprosto dokonalý den. A zároveň den, kdy jsem neudělala vůbec nic. Jednou na to budu s láskou vzpomínat. Moje máma vždycky říká, že s naprostou jistotou na to budu vzpomínat až budu mít děti.
Proto by se mi hodily ty přesýpací hodiny. Uzavřela bych ten den a zajímalo by mě, jak ho využiju pak. Hádám, že stejně.....

Bez telefonu ani ránu

První věc, kterou automaticky udělám, když přijdu do hospody, je ta, že si položím telefon na stůl. Další věc, kterou udělají moji epláčtí přátelé je ta, že začnou hledat zásuvky. Jestliže je zásuvka jenom jedna, tak se pořádník určuje na základě zbývajících procent. Sedím tu přeci jen s přáteli, kteří se mají rádi a nenecháme někoho trpět jenom s pěti procenty. 
Konečně si už zvládnu objednat víno. Zvládnu ještě napsat mámě, že jsem na pivu. Pak se podívám po datlujících kámoškách a dojde mi, že musím počkat až na mě přijde řada s mluvením. Jako ženy jsme možná přizpůsobené na multitasking, ale monolog mezi ně nepatří. 
Navíc mi dojde, že já do konverzace už dávno patřím, jenom jsem si jí nevšimla. Protože konverzace se odehrává ve skupině na Whatsaapu, kde se zjišťuje, kdy dorazí ta poslední. Proto se přidám k ostatním u stolu a napíšu do skupiny, že už tu dávno jsem a ať sebou sakra pohne. Protože přichází o hodně co? Potom konečně už totiž následuje skutečná konverzace. Čtyř skutečných lidí a potom ještě další online konverzace. 
Většinou sázím na to, že když sedíme u stolu čtyři, tak minimálně jeden člověk na mě zbyde, když si všichni ostatní budou psát na telefonu. Hrozně ráda proto nadávám, že jim všem ty telefony seberu. A svůj telefon si pro jistotu schovám do kapsy, aby nikdo takovou prasárnu nemohl udělat mě. 
Příležitostně se totiž k online pisatelům přidám a tak zavládne u stolu na chvíli ticho. Většinou se dokážu aspoň na omezený čas donutit, abych si nekontrolovala telefon. Ale stejně je hezký, když ho mám na očích a vím, že mi nic neuteče. Jsem si jistá, že mi neuteče nějaký důležitý status, jako například že zvolili nového prezidenta, že na fejsbůku řádí nová výzva a nebo že kámoš měl k večeři lososa. 
Po pár vínech si dáme společný selfie, abysme věděly, jak skvěle jsme se bavily. A my jsme se bavily. Jenom to nebylo bohužel úplně celou dobu spolu. 
A příště půjdu znovu. Protože tam bylo víno. A živý lidi.