Na stejné vlně

Na stejné vlně

Alexandra Potter

Za recenzní výtisk bych chtěla poděkovat nakladatelství Kristián


Celý příběh se točí okolo tří lidí, kteří v jednu chvíli poslouchají rádiový pořád Na stejně vlně. Pořad, ve kterém se moderátor snaží pomoci svým posluchačům najít tu pravou lásku. Zjednodušeně, vytvořil rádiovou seznamku.
Grace se probudí na své jednatřicáté narozeniny a zjišťuje, že její růžové zamilované brýle spadly. Najednou vidí všechny nedokonalosti, které má její pan Pravý.
V jednu chvíli jí přetečou nervy a rozhodne se, že nebude dělat už žádné kompromisy a buď dostane to co chce a nebo svému panu Pravému řekne sbohem.

Náhodou ve stejný den potkává i svou první lásku, kluka, který jí na střední škole zlomil srdce. Všechny výčitky a rozčarování jí nutí udělat ve svém milostném životě razantní rozhodnutí. Z jejího pohodlného a pro ostatní perfektního života se stává noční můra osamělé ženy po třicítce, která si není jistá, co chce.
Protože jak poznáte, že ten koho máte před sebou je ten Pravý? Protože upřímně, existuje vůbec něco jako ten Pravý? O tomhle všem Grace začne pochybovat a není si jistá, jestli by se neměla smířit s něčím, co možná není dokonalé, ale je to aspoň něco a dokud to funguje, tak by se toho měla držet...

Její nejlepší kamarádka Rhian řeší zase naprosto jiné problémy. Ale taky se týkají jejího budoucího partnera. Je to svobodná matka, kterou přítel opustil. Sama sebe podceňuje a nevěří, že by jí někdo ještě mohl mít někdy rád. Uklidňuje se, že má aspoň skvělého syna. Ale žádného otce.

Kniha, která se může bez problému zařadit mezi červenou knihovnu, která se příjemně čte, ale není plná nesplnitelných řečech o lásce. Ale občas se ani tento příběh neodpustí chvíle, kdy přijíždí princ na bílém koni, aby všechno zachránil. Po přečtení hrozí nebezpečí, že se půlka žen vykašle na své protějšky, protože budou chtít najít někoho jiného. Ale není lepší být sám než s někým s kým vlastně nechcete být?

Grace se spřátelí s klukem, který jí zlomí srdce a přichází na to, jak vypadá život ve třiceti a za svobodna. Není to žádný med. Ale nejhorší věc, co jí trápí je, jestli neudělala chybu, když se rozhodla dát si se svým snoubencem pauzu. Protože co když pauze znamená ve skutečnosti rozchod?

Hlavní hrdinky objevují nejdříve sami sebe, aby později mohli najít někoho, kdo se k nim skutečně hodí... Jako je například někdo na stejné vlně....

Nabíječ - Alice Clayton

Nabíječ (Wallbanger)Alice Clayton

"Erotický" román, který má být údajně plný sexu a kuchyňského řádění, ale opak je pravdou. Sex zabere jen malou část knihy a spíš vás pobaví a trochu rozechvěje. Caroline se nastěhuje do svého nového bytu spolu se svým kocourem. A všechno by se zdálo perfektní.

Její práce, byt, přátelé. Jenom přítel jí chybí, ale ten čas zdatně nahrazuje v kuchyni při pečení a vaření všemožných kulinářských bomb. To by ale její byt nesměla od nabíječe oddělovat jen tenká stěna přímo u její postele. Protože přímo na druhé straně té zdi se odehrává sexuální přehlídka. Simon, pohledný, mladý fotograf má rád věci nezávazně. Proto má tři přítelkyně, které mu v jeho staromládeneckém stylu života pomáhají. A Carolina se se všemi nedobrovolně seznámí. Protože jí při svých orgiích bouchají přímo vedle hlavy. 

Román, který svým názvem naznačuje, že se bude točit hlavně kolem jedné věci mě překvapil. Byla jsem připravená na další kostru příběhu obalenou tučnou vrstvou sexu. Místo toho jsem si přečetla tak vtipný román, že mi občas bylo líto jak rychle se čte. Simon a Caroline se nedokážou vystát. Ale snaží se zakopat válečnou sekeru a přitom pomalu přicházejí na to, že ten druhý není tak hrozný, jak se na první pohled zdálo. Ale za nic by něco takového neřekli nahlas. 

Vtipné dialogy doplňují trapasy a hádky, vtipné a výstižné smskování. Autorka zvládla skvěle popsat atmosféru nevraživosti a přitom přitažlivosti. Nezatěžuje se ničím, co by mohlo příběhu uškodit nebo ho udělat moc těžkým. Vykouzlila z něj vtipný a skvěle stravitelný dezert, který se může číst kdykoliv a kdekoliv. A hlavně, není to jenom o sexu. Ono to ze začátku není vůbec o sexu. Když se vynechá fakt, že pan Nabíječ mlátí čelestí postele do zdi spolu se svým originálním harémem žen. Protože tam jenom slyšíme co se děje. A padají nám tam věci z poliček na hlavu. A mňoukající nadržený kocour seškrabuje tapety....

Autorka má očividně talent na uvolněné a vtipné příběhy, ty nám možná život nezmění nějakou hlubokou myšlenkou, ale zaručeně se u nich zasmějeme. Což občas pomůže víc než sklenka vína. Takže si další knihy od Alice Clayton budu šetřit na dlouhé zimní večery a nebo na lehátko k bazénu. 

Bang bang, Swallow

První hrob napravo - Darynda Jones

První hrob napravo / First Grave on the Right (Charley Davidson #1) 
Darynda Jones

Charley Davidson je soukromá vyšetřovatelka, která neobvykle efektivně zvládá vyřešit případy vraždy. Ale ono se to řeší všechno mnohem snadněji, když se dokáže zavražděného zeptat, co se mu přesně stalo. Tenhle dar má už od dětství a naučila se s ním žit. Možná je pro některé lidi ve svém okolí trošku silným soustem a radši se jí vyhýbají, ale to není něco, co by Charley trápilo.



“I have three words for you," EMT Guy said. "Possible internal bleeding."

I turned back to him. "Don't you think if I was bleeding internally, I'd know somewhere deep inside? Like, internally?” / "Mám pro vás jen tři slova,"řekl chlápek od záchranky. "Možné vnitřní krvácení." Otočila jsem na něj. "Nemyslíte si, že kdybych vnitřně krvácela, tak bych to někde hluboce v sobě věděla? Jako vnitřně?"
Oficiálně a na plný úvazek je smrtka (grim reaper), takže když už se nějaký duch rozhodne, že je čas přejít na druhou stranu, tak může projít skrz Charley. Protože očividně září a blýská se na dálku tak moc, že každý duch na druhé straně polokoule jí může zahlédnout a použít jí jako dveře na onen svět. Nikdy nepodceňujte smrtku, která je závislá na kávě.

"Ona je jako tornádo na perníku." "Předstírat pití kávy je stejný jako předstírat orgasmus."

Kriminální zápletka společně s ostrým a nekompromisním humorem, to vše autorka kombinuje v celé sérii a já jsem nemohla jinak než si to zamilovat. Nepodobá se to žádné brilantně vymyšlené zápletce jako v nějaké severské detektivce, ale je to spíš pátrání soukromého detektiva opepřené duchařinou. A taky milostnou zápletkou. Protože co si počít se sny tak žhavými, že se jim nic ve skutečném světě nemůže vyrovnat? A navíc když netušíte, kdo vám je způsobuje. Nebo co. "Reyes Farrow. Protože dokonalost je špinavá práce. Ale někdo to dělat musí."

Jako každá správná série i tahle se rozvíjí a nabírá na obrátkách. Do češtiny jsou přeložené zatím pouze dva první díly, ale dalších několik už je dávno napsaných v angličtině. Nemůžu říct, že by mi zápletky a postavy nedávaly spát kvůli tomu, že by to bylo nepřekonatelně napínavé. Ale je to jedna z nejvtipnějších knížek, které jsem přečetla. Dost možná jen český překlad ubírá na pointách, tak by stálo za to zkusit to v originále, protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč to není úspěšnější série. Ale každý má jiný vkus. Charley se totiž stala mojí reálnější a vtipnější Anitou Blakeovou.

Tvrďačka, která se nebojí někomu nakopat zadek, ale na druhou stranu většinou skončí s nakopaným zadkem spíš ona. Závislačka na kofeinu, která nezavře pusu ani v těch nejnemožnějších situacích. Ale pořád naživu a pořád bere život s humorem. A pořád pokračuje v pojmenovávání všech částí svého těla. (Což je trošku znepokojující, ale každý jsme nějaký ne?) Navíc milostná záplatka, která většinou nezahrnuje toho největšího zloducha ve vesmíru. Ale pro Charley by bylo normálního kluka škoda. Stejně jako nerozlišuje mezi živými a mrtvými přáteli. Od všeho trochu správně?

Budu si muset brzy přečíst další díl. Je to jako píchnout si injekci sarkasmu a humoru. A to je přesně ta droga, kterou potřebuji.

Život není o hledání sama sebe. Většinou je hlavně o čokoládě, Swallow

Tammara Webber - Easy

Easy? Je to skvělá kombinace romantického příběhu, že není lehké vybrat si
komu věřit a že násilní číhá všude. Zprvu to vypadá jako obyčejný příběh dívky se zlomeným srdcem, ale stává se z toho vtipný příběh se silným příběhem, který se čte sám.

Jacquelin udělá největší chybu v životě ve chvíli, kdy se rozhodne následovat svého přítele na univerzitu a nenásleduje vlastní sen za hraním hudby. Protože jak to tak bývá, tak se mladé páry rozcházejí. Najednou se ocitá sama, bez přátel, protože všichni byli spíše jeho než její a kvůli emocionálnímu šoku začíná propadat z hodin ekonomie.

Jako kdyby tohle všechno nestačilo k tomu, aby se život jedné vysokoškolačky nezačel hroutit jako domeček z karet. Po jedné z akcí bratrstva, kam jí kamarádka zatáhne, aby přišla na jiné myšlenky, se Jacquelin rozhodne vypařit a jet domů. V tu chvíli jí ale napadne přítel jejího bývalého a snaží se jí znásilnit. Kdyby nebylo neznámého kluka, který jí zachrání, tak by Jacquelin čelila horším nočním můrám.

Moje nejoblíbenější část je, jak se Jacquelin vrací zpátky do života randění. Holka, která plánovala budoucnost s klukem, který jí pošle do háje, aby si mohl užívat. Proto se její kamarádky rozhodnout najít jí nezávaznou známost, která jí přivede na jiné myšlenky. A kdo by mohl být lepší než její tajemný zachránce, který se tváří jako dokonalé kombinace nebezpečného a sexy materiálu? Až na to že to není jediný kluk, který se okolo ní točí.

Ještě tady máme jejího násilníka, který se rozhodl, že svůj první neúspěšný pokus zopakuje. A pronásleduje Jackie na každém rohu. Je jenom na ní, jak se k tomu postaví. Může utéct a schovat se, nebo se mu může postavit a bránit se.

Je to skvěle nakombinovaný příběh, který nepohltí jenom násilí, ale je to i ten druh knihy, u které jsem se občas musela smát nahlas a ve které jsem se sama nemohla rozhodnout, kterého kluka nenávidím nebo zbožňuji. Nebo oboje. Autorka nechala celkem dost vyvrcholit zápletku na konci, ale to mi zase tolik nevadilo. Je to knižní příběh a v něm se musí pořád něco dít. Ale stejně bych to zařadila mezi knížky, které se přečtu klidně příště znovu, protože mě prostě bavili a hlavně mě pobavili. Protože život není EASY!

Autorka napsala i volné pokračování tohoto románu, které se jmenuje Breakable, ale mělo by jít hlavně o příběh z pohledu Lucase. Takže je to spíš pro někoho, kdo si chce znovu zopakovat základní příběh, ale jenom z jiného pohledu a s trochu jinými informacemi, ale téměř nic víc. (Ne že by Lucasův příběh nestál za přečtení, ale dost toho o něm víme už po přečtení Easy a mě tyhle předělávky pohledů zase tolik nelákají.)

Life is not easy, Swallow

Proč mě trápí Sparks?

You think he ends it there? No! She dies, dad! I mean, the world's hard enough as it is, guys. Can't someone say, hey let's be positive? Let's have a good ending to the story?




Shodou náhod jsem se dostala do jedné z těch přecitlivělých nálad. Sorry, lidi. Jsem holka. Mám své chvíle, kdy brečím i pro pavouka na stropě. Právě čtu Best of me. A jak znám Nicholase Sparkse a jak mi napovídají recenze, tak kupuji sadu kapesníčků. Ale s ním je to taky pořád podobné. Musím s ním souhlasit, že má realistický pohled na lásku a manželství a vztahy obecně. Ale jedním z jeho oblíbených příběhů je příběh mladé lásky, která je násilně roztržena a za několik desetiletí se znovu shledjí a zjistí, že se milují stále. A mezi tím napíše i jiné příběhy. Ale hádám, že jsem brečela jak u jeho Nights in Rodanthe, Dear John, Walk to remember, the Notebook (vynechám podle mě nepovedené adaptace Lucky one a Last song). Prostě umí hrát na city. A teď čtu Best of me. A ještě nejsem ani v půlce, už vidím předem rozehraný scénář mladé lásky, co není naplněná a sejde se po dvaceti letech. A bohužel mě to dostalo do takové nálady, že bych s knížkou raději podpálila krb, ale místo toho si jí u sebe budu hýčkat s kapesníčky. Hádám, že se mi bude líbit i blížící se adaptace knihy Safe haven.

Sparks ale nemá ve zvyku dávat nám šťastné zakončení. Občas se slituje. Ale u Nights in Rhodante jsem myslela, že mu pošlu nehezký dopis. Ale možná dokáže vystihnout situace, které jsou nám tak blízké, přestože jsme je nikdy nezažili.




Protože jak pozoruji svět, tak zjišťuju, že nás všechny trápí stejné problémy. Všichni se trápíme a lámemi si hlavu kvůli maličkostem. Ženy se vždycky budou trápit ohledně mužů, když to nebude o tom, koho by chtěli, koho mají nebo koho by chtěli mít místo toho, kterého už mají, tak si budou stěžovat na něco jiného. Protože tak to lidé prostě dělají. Jsme v podstatě jednoduší tvorové a všichni máme podobné problémy.




Ale mě by spíš zajímala odpověd na to, jak poznáme, že jsme našli někoho s kým bysme měli strávit celý život? Protože vztah se musí stavět a budovat. Nemůžete ho založit na jedné poblázněnosti s někým, s kým nevycházíte. Ale můžete ho postavit na kompromisech. V poslední době totiž čtu knížky a jsem z nich popravdě docela zoufalá. Protože je mi jasné, že spisovatel čerpá z vlastních zkušeností a zážitků. ALe na druhou stranu jsou to jen vymyšlené příběhy. Proto jsem deprimovaná tím, jak skutečné to může být? Jestli když to dovolíme a podmaníme se tomu, může být náš život stejný jako kniha?

Přestože mám pocit, že si každý myslí opak, tak život kteréhokoliv člověka má něco do sebe. A jak jsem se naučila od svého profesora, tak spisovatelé jsou nejhoršími přáteli. Protože spisovatel nemusí mít žádné hrozné zážitky nebo šílené zkušenosti. Spisovatel je jako houba, která do sebe nasákne všechno, co by mohla potřebovat.

To by mohl být ten důvod, proč občas radši mlčím, nemluvím. Protože zhluboka inhaluji životy ostatních. Protože mě se nezdají obyčejné ani nudné.

A proto mě Spark tolik vytáčí! Protože mě nutí pohlédnout na realitu a uvědomit si její krutost. A pak nám nabízí milostný příběh, který zahřeje u srdce a poté ho zlomí. A ač zlomené, tak je to jedinečný zážitek. A přestože jeho příběhy mohou být klišé, tak neznám větší klišé než je láska dvou lidí....




Neberte mě tak vážně, Swallow

Volný pád

Co říct, když občas prostě není CO říct? Zajímalo by mě, co dřív dělávali lidé, když nebyl internet. To musel být krásný svět. Protože místo toho, aby okupovali facebook, dívali se na online seriály, pročítali si hlouposti a zabíjeli čas děláním ničeho, tak ve skutečnosti něco dělat museli.

Na druhou stranu to musela být vážně nuda. Protože -MY jsme prostě lidi. A najdeme si způsob, jak nic nedělat pokaždé. Jistě, že kdybych žila před dvě stě lety na farmě, tak bych asi jezdila od rána do večera a nudit bych se vážně nesměla.

Ale když je člověk takhle student, tak má čas dělat všechno možné. A to obzvlášť v době, kdy by měl skutečně něco dělat.

Co s těmi okamžiky, které by nám měli změnit život. Vím, že utíkat od problémy je to nejlepší řešení. Možná ne nejchytřejší, ale nejsnadnější. Utéct před nepovedeným vztahem do jiného města. Utéct před vším nevyřešeným a komplikovaným. Ale co se mění, když přijdeme na jiné místo?

Protože jsem zjistila, že mě pořád trápí stejné věci, ať jsem kdekoliv na světě. Že jsem pořád stejná, jako jsem byla před pěti lety. A na druhou stranu, že se strašně měním. Ale nevím, jestli je to dospívání. Podle mě jsou to jen zkušenosti, zábava, zážitky, co mě proměňují. Především asi lidé.

Ale netuším nakolik se lidé mění. Nevidím tam žádnou určitou míru. Protože jsem možná začela číst trochu jinou literaturu, mohla bych problémy řešit jinak než dřív, dokážu být více samostatná a nemusí mě zajímat názory ostatních. Jsem ale taky pořád stejně naivní, vyděšená holka jako jsem byla v patnácti lety. Jen se bojím jiných věcí. Ale pořád můžu věřit ve stejné.

Třeba to, že když mi přeběhne černá kočka přes cestu, tak si třikrát odplivnu, ale taky vím, že to znamená jenom to, že ta černá kočka prostě někam jde. Nebo když mám vážně mizerný den a počasí se tomu přizpůsobí. Vím, že je to pouze náhoda, ale je svým způsobím uklidňující, když se k mojí mizerný náladě přidá aspoň počasí.




Pokaždé když se objevím na novém místě, tak se snažím lidi prohlédnout, odhadnout a snažím se spřátelit s těmi, kteří se mi nejvíc líbí. Myslím, že mi to snad nikdy nevyšlo. Vždycky jsem se začela bavit se špatnými lidmi. Protože pak jsem se zakecala s někým jiným a zjistila, že si rozumím mnohem víc s lidmi, do kterých bych to neřekla. Je to ale podivný zvrácený svět.

Protože prostě nikdy netuším, co přinese. Nebo koho.

Když jsem potkala svojí dávnou kamarádku, kterou jsem pár let neviděla, tak jsem zjistila, že si nemáme co říct. Ale pak jsem potkala další, kterou jsem dlouho neviděla a zjistila jsem, že si toho máme tolik co říct. A jak se tohle dá sakra poznat?

Fascinují věci. Podle mě prostě narážíme na lidi a nikdy nedokážeme říct, kdo nám právě bude sednout. Život je tak komplikovaný, tak složitý, tak nepředvídatelný.

Ale přišla jsem na to, že pomáhá, když si člověk uvědomí, že cokoliv prožívá, tak někdo jiný prožil taky. Že ačkoliv je mi právě mizerně, tak někomu je třeba ještě hůř. Jo, tohle mi vždycky pomůže. Ne, že by to zlepšilo situaci, ale je hezký vědět, že nejsem jediný člověk zažívající mizérii.

A nebo že nejsem jediná hysterická, potrhlá, v nevhodných chvílích se smějící, v nevhodných chvílích brečící...




Swallow

Věřím, že nevěřím, že svět je skutečný

Znáte to krásné poříkadlo? Neléčená rýma se léčí týden, léčená jenom sedm dní! Podle mě to přesně vystihuje celý problém. A pasuje to na každý další druhý problém. Protože všechny naše problémy trvají nějakou určitou dobu. A ta se nám zdá jako věčnost!


Když jsem nemocná právě teď já, tak se to snažím využít s knížkou u krbu a odpočívání. Jenomže to odpočívání taky není tak zajímavé, když člověk nemůže dělat vůbec nic. Protože když nemůžu, tak přece chci! A když to nemám, tak bych to ráda taky.


Dokud jsem zdravá, tak si toho totiž vůbec nevážím. Ani toho krásného počasí,co do teď bylo venku, si nevážím. Co s tím?


Když jsem si tenhle týden zkoušela maturity, tak jsem si říkala jenom "Sakra, co to má bejt?" Přišlo mi to lehčí na jednu stranu, těžší na druhou. Protože to všechno šlo vážně pohodlně a přirozeně, ale nemůžu se na to vůbec připravit. Kdo tohle vymyslet? Hlavně, kdo nám to chce dát, když jsme naprosto připravení a učitel ani neví, jestli nás může pustit na záchod?


Protože člověk se musí v nějaký moment sebrat. Nemůže se jenom pořád babrat v hloupostech. Musí dospět. Ale všechno to jsou hlouposti. Každý druhý chlap se chová jako dítě na věřejnosti, ten zbytek to pouze maskuje. A vyčítá jim to někdo? Ne!


Tak proč bych třeba i já nemohla být navždy mladá? Užívat si? Nemyslet tolik na budoucnost?


Strach a nervy z toho, co bude, mi nedají, abych se aspoň trochu nesnažila.


Ale jinak jsem naprosto otevřená všemu špatnému a rozptylujícímu.


Ráda přijdu domů a kouknu se na How I met your mother. Přečtu si nedoporučenou knihu (Vampire Academy 4). Potom bych si dala skleničku vína a až někdy potom se třeba podívala na učení. A když budu moc líná, tak si sednu k počítači a napíšu třeba nějaký článek, který mi prostě vyplyne z hlavy.


Protože mi se tak dlouho snažíme dospět, abych zjistili, že na tom nic není. Že ta doba, kdy jsme byli bezstarostní a mladí byla vlastně nejhezčí. Protože já si myslím, že sladkých šestnáct bylo prostě sladkých.


V osmnácti už se mi tolik věcí nezdálo tak roztomilých.


Protože nakonec je to stejně pohřbené někdo hluboko v nás.


Protože prostě nepodporuji názor, že jsem pět metrů v hnoji.


Většinou je to dno, pět metrů hnoje a potom já! Když už na dně, tak pořádně! Proč bychom s tím páraly.





A nejhorší je, že nás prostě tlačí čas. Někdo svůj život prožije se samou prací a někdo další se samou radostí. Co z toho si vybrat?


Protože den má přeci jenom 1 440 minut! Ale na druhou stranu má zase 24 hodin!


Vidíte tu krásu v tom? Tak málo a přitom tolik.


Věřím, že nevěřím na krásu okamžiku.


Věřím, že nevěřím na pravou lásku.


Věřím, že nevěřím, že na všechno mám dost času.


Ale zaručeně nevěřím, že by svět měl být takhle šedý!


Proč se honit za nemožných? Proč si neužít chvíli a netrpět zbytek dne?


Vědět, co dokážu, je lepší než vědět, co bych chtěla.


Dokázat, co chci, je jenom pro ty nejlepší.


A když už to zvládneme, tak pořád chceme víc.


Jak bláhoví, jak hloupí jsme.


Jak vidíme věci, které neexistují.


Kolik fantazie máme, není to úžasné?


Jak jenom to zvládnem, jak jenom zvládneme všechno, co člověk má zvládat?


Jsem přeci jenom člověk. Ale taky jsem ČLOVĚK!


Svět je velký hřbitov vyhaslích světel a jenom pár nás béhá okolo a rozsvicí svíčky!


(Picture from ´Google)